pochcat se můžem

seděli sme v hospodě. 

kolem čilej ruch, cigára, panáky, půlitry, máničky, 

někdo drnkal do kytary, jinej se odebral blejt na záchod. 

říkám: ty vole, někdy bych radši jezdil s hovnocucem.  

podívala se na mě, jako kdybych řek vtip. 

tak sem se radši usmál a zjemnil to: nebo s traktorem třeba. 

po půl hodině zas: nikdy sem se neměl stěhovat do Prahy, Praha člověka vysává jako upír, kdybych zůstal tam u nás, moh sem dávno jezdit tim traktorem. 

úsměv jí pomalu tuhnul, docházelo jí, že sem v depresi, 

že mi ty břinkající ulice plný smradu lezou na mozek. 
řekla: pojedeme na vejlet o víkendu teda. 

řek sem: o víkendu nemůžu makám. 

chvíle mlčení a popíjení piva, odklepávání popela. 

vstal sem a došel si na záchod. 

nahoře, mezi změtí mosaznejch a oslizlejch šedejch plastovejch trubek byly nápisy. 

zaujalo mě: CHLASTAM ZE VŠECH NEJLÍP a taky

LIDSTVO VYHYNULO A NIKDO SI TOHO NEVŠIMNUL. 

ale úplně nejlepší bylo CHCÁT ROVNĚ STÁT ROVNĚ MYSLET ROVNĚ. 

vrátil sem se ke stolu a bylo mi líp. 

možná je to všechno jenom v močáku. 

možná v žaludku.

hlavní je neposrat se. pochcat se můžem.