vlasy jak suchá kukuřice

jednou sem v nemocnici vezl

tichou nocí

/během který praskaly větve stromů

zimou mrazem

moje ruce byly přimražený k vozejku/

mrtvou

dívku

13 let a konec

a hvězdy se sypaly dolů

a kropily celou nemocnici jako bombardování

a já se zastavil na půl cesty mezi

oddělením pro děti

a patologií

a zapálil si cigaretu zapalovačem

kterej vydal jiskry v poslednim tažení

a těla stromů byly kropený žlutym světlem lamp

a mně bylo do breku

i krásně

protože uvnitř plechovýho vozejku

byla ona

13 let

a já tam stál

21 let

a žil sem

a ona ne

ale říkal sem si

pořád žijeme

oba

to přece víme

budeme žít věčně

bohužel sem to nemohl nikomu vysvětlit

nikdo nebyl nablízku

byli sme tam sami

a tak sem vykouřil tu cigaretu a dotlačil vozejk na patologii

a když sem zvonil

na zřízence

měl sem slzy v očích

který sem vytřel cípem

bílýho mundůrního kabátu

a zvracel slova o tom

že vezu mrtvolu

a pak sme odklopili víko a divili se

s tim zřízencem

máničkou

kterej hned vytáhnul rum

a lokali sme spolu

kurva to je svět

holky 13 let

by neměly ještě umírat

to si radši bože vem

nás oba

tak tohle sme si možná mysleli a

možná spíš, že

díky bože

ještě nejdem

ale proč ona

proč ne miliony sráčů, co dělaj do politiky a chodí do opery?

Tak tyhle otázky

se mnou zůstávaly

i v blázinci

kam sem preventivně odjel

když zatáčky začly bejt moc řízný

a hrozilo vyklopení duše

a tam sem vzpomínal na tu 13 let holku

s vlasama jako suchá kukuřice

a říkal sem si

tohle přežiju

mrtví nám dávaj sílu

tohle všechno přežít

protože jestli ne

je lepší nežít

...

Hitler a kočky

Ředitelka starobince

který sem říkal Hitlerka

/protože rázovala chodbama jak oficír

a když se usmívala, popraskala jí vyhlazená sádrová maska/

měla nápad

že zbaví dvůr starobince koček,

který se tam zcela neorganizovaně poflakovaly

živeny zbytky od stolů

co jim nosily babky od obědů a večeří

kočky o tom nic nevěděly a babky taky nic netušily

ty největší věci se rozhodujou shora

tam vždycky nejlíp vědí

co je pro nás nutně dobrý

Roznášejí infekce

nechala se Hitlerka slyšet jednoho odpoledne,

když pozorovala

jak se ty pružný, lesklý těla koček protlačují babkám mezi nohama

zatimco dědek Randák z kolečkovýho křesla

nenávistně zvolal

Kdyby jenom infekce! Parazity, červy, nemoce, svrab a neštovice, svině to sou...

Ale pane Randák, taková slovíčka! Kárala ho Hitlerka, ale...

ale ano! Mělo by se s tim něco udělat

Babky jakoby nic neslyšely, házely kočkám dál kousky masa,

který pleskaly o beton a zanechávaly po sobě mastný skvrny

a kočky to žraly a promenádovaly se kolem Randákova křesla,

zatimco Randákovi cukaly nohy, jak je chtěl nakopnout

nakopnout tak, až by letěly přes plot

ale nešlo mu to, protože byl od pasu dolu úplně chromej

a tak po nich jen házel nedopalky

a vykřikoval

Kdybych měl tak vzduchovku, JÁ bych jim ukázal!

A babky mu říkaly, ALE DEJ POKOJ DĚDKU, TY SI KAZISVĚT

a když se jednou strefil ještě hořícím nedopalkem do černýho kožichu,

jedna babka vstala, o holi se k němu dobelhala a tou holí ho začala šťouchat,

z čehož byla menší aféra,

protože Randák křičel VRAŽDA

každopádně kočky to měly spočítaný,

protože hitleři mají vždycky nějakej plán

a tak jednoho dne přijeli chlápci v mundůrech zřízenců, s teleskopickými tyčemi

a prováděli masovej odchyt, zrovna když byl oběd,

a dveře na dvůr se uzavřely, aby nikdo nemohl narušit spořádaný běh věcí

genocidu flinkajících se koček,

koček, co žádnej plán neměly.

Po obědě přišly babky s kousky hovězího od oběda

a divily se, kde všechny ty kočky sou

a seděli na lavičkách, který měly vystlaný molitanovými podsedáky

a debatovaly tak dlouho,

dokud se neukázala nejdřív jedna kočka,

pak druhá

a třetí a pak další a další,

protože odchyt se nepoved,

protože kočky těch divnejm chlápkům v mundůrech nevěřily ani okamžik

a skoro všechny utekly přes plot do bezpečí

a kousky masa zas pleskaly o beton

a dědek Randák vyjel s vozejkem na dvůr

a nadával, že dneska už není na nikoho není spoleh a že za to může

ta zasraná demokracie a čeho se to dožil

šel sem se na to podívat a chtěl sem mu říct,

že kdyby tu nebylo těch koček, že by ztratil raison d'etre a co by pak dělal

ale neřek sem nic, jen si dal cigáro a čekal,

až babky dohážou ty svý kousky

a kočky plavnými skoky zmizí přes plot

a v posledním jejich ohlédnutí

neuvidim to vždycky tak sladký

FUCK OFF všem hitlerům

...

okna na sever

paní Honsová z pokoje číslo 5.  
každý ráno se jí na posteli klepala stařecká brada

když říkala: Dobrý ráno Jiří, jak ste se vyspal, já na hovno, zas na hovno

všechny báby na pokoji strašně chrápou

a z vedlejší postele křičela Čumpelíková

a nejvíc chrápeš ty, ty komunistická svině

a já říkal:

TOHLETO je nějaký dobrý ráno?

A vytančil sem z pokoje, že přijdu jako podruhý a zkusíme to znovu

a znovu sem vešel a křičel, musel sem křičet, protože všechny babky byly trochu nahluchlý

křičel sem

DOBRÝ DEN, KRÁSNÝ DEN, SLUNCE SVÍTÍ, ŠKODA ŽE MÁTE POKOJ NA SEVER!

A Čumpelíková řekla

To je ale šašek,

a vztahovala ruce před sebe a podivovala se, že jí pořád trochu poslouchaj

a Honsová řekla

Tos řek hezky Jirko s tim severem, já bych tak chtěla okna na jih...

a já už jí pomáhal se na posteli zvednout do sedu, nohy jí svisly dolů jako sejratý klády

NO JO, s tim nic neudělám, kdybyste viděla, kam vedou moje okna doma, na takovej plesnivej dvorek...

A Honsová zopakovala to slovo: DOMA

a brada se jí rozklepala ještě víc a podívala se na mě očima, který uviděly ten její domov

MĚLA SEM PSA

JMENOVAL SE TONDA

nikdy nechtěl spát v boudě...

Asi chtěl vidět hvězdy, říkal sem, to musel bejt pes romantik...

Vy si Jiří ze všeho děláte srandu

Bez srandy to nejde paní Honsová

Slečna, nikdy sem se nevdala

Ale nelituju toho, chlapi sou svině

A to myslíte i mě?

Vy ste jinej

No jo, já je někdo jiný!

Křičel sem, jako kdyby to byl můj nápad

A usazoval sem jí do gramofonu

což je křeslo s hrncem pod prdelí

aby se mohla v klidu vysrat

byl sem tam už dva měsíce

tak se přede mnou nestyděla

slečna Honsová

jo, vždycky chtěla vědět, jakou měly ty její srance konzistenci

podle toho se pozná, jak je na tom člověk uvnitř

Čumpelíkovou to taky vždycky zajímalo

jakou měly ty její srance konzistenci

vedly spolu nevyhlášenou válku

o to

kdo umře dřív

To bylo možná těmi okny na sever

To bylo možná tím, že sme byli ve starobinci

To bylo možná tím, že to obě měly za pár

Za chvíli vám přinesu snídani, řek sem jí, když se na tom gramofonu pohodlně usadila

a mohutně a dlouze a potěšeně se usrala a pak

se usmála jako malá holka, co provedla nějakou lumpárnu

ale jenom malou

a já před ní postavil plastovej hrneček s včerejším čajem

Pít je důležitý!

A ona mi pohladila ruku a řekla:

A po snídáni mi nastouháte jabko, jo?

Jasná věc, řek sem a šel rozhrnovat závěsy do dalších pokojů

takhle to bylo tam

kde se okna dívaly na sever

...