pátek 19. února 2021

Půjdu s tebou

 

Půjdu s tebou, když mi dokážeš říct, jak se jmenuju.

Řekla a vypadala, že to myslí vážně.

Jenže já si nevzpomněl.

Vzala kabelku a s mírně pobaveným úsměvem odešla.

Barman na mě mrknul.

To se stává.

Jo, mně se to stává pořád.

Protože mezi prvním oslovením a touhle otázkou je tolik, tolik řečí.

Musíš říct tolik tolik vtipů.

Musíš si vzpomenout na tolik, tolik bonmotů, který jsi někde, někde četl.

Na všechny zajímavý knihy, který jsi někdy, někdy četl.

Uvést minimálně tři fascinující filmy, který jsi viděl, viděl, viděl.

A pochopil.

Musíš vymyslet minimálně tři až čtyři nebanální komplimenty.

Utrousit cosi o jiskřivých očích, ve kterých se rodí úsvit světa. Protože svět je každou vteřinu nový a nový a nový.

Takže každá vteřina je úsvit.

Musíš se zamilovat.

V určitou vteřinu, tu správnou vteřinu.

Koupit panáky.

V tu správnou chvíli.

Vypít pivo, objednat další, důstojně odejít na záchod, zaplašit jiné, dotírající samce.

Takových úkolů.

Takových alkoholů.

Takové práce.

A pak se tě zeptá, jak se jmenuje.

Není to snad jedno, jak se jmenujeme?

Copak jsme indiáni?

Můžu být třeba Jakub nebo Tomáš anebo Petr.

Jidáš.

Vidíš snad přece mé oči.

A ty nelžou.

Vidíš snad přece moje ruce.

Jsou klidně složený v klíně.

Není snadné být mužem.

I když si všichni myslí, že ano.

Je to tak snadné.

Chodící penis s obnaženou hlavičkou.

Tak určitě.

Kdyby to bylo tak jednoduchý.

Tak teď nepláču do vodky.

A neobjednám si další.

A neředím úsvit světa alkoholem.

Nekokrhám na cestě domů.

Nemluvím se stíny.


Jmenovala se Miriam.

Nebo Aneta.

Anebo Antonie.

pátek 15. ledna 2021

Rozhořčená antirasistická báseň


Napsala mi sestra
ty zkurvenej rasisto 
tobě vadí, že Milan je cikán! 
Seš debil
Napsal jsem jí
Kurva, ségra
mně je u prdele, jestli je cigoš  
nebo buddhista
nebo kanoista
mě sere
že den co den 
od rána do večera 
chlastáte u televize
mě sere
že jste si pořídili dva psy 
a nejste schopný je vyvenčit 
takže tam lavírujete mezi hovnama 
na koberci
mě sere 
že kouříte jak fabriky, 
a popelník pak sypete z okna
mě sere
že neustále voláš mámě, 
aby ti pučila prachy, který nikdy
nikdy nevrátíš
mě sere 
tohle
kurva sere mě to tak
že mám někdy problém vidět slunce na obloze

tak už mě neser
neser mě ani ty
ani tvůj kanoista
nebo tam přijdu a
vysypu vás z okna 
jak popelník
a sežeru vaše psy 
jak Číňan

P.S.

kdybych nenapsal tuto velmi emotivní báseň, tak to všechno udělám

Tisíc hlavní úsvitu

Všechny naše minulé já

jimiž jsme byli

abychom se poučili

indiáni utopení v pískovišti

skok z mostu do ledové řeky

blití pod nohy nad ránem v klubu

facka od fotra

a přivinutí k jeho hrudi

Sandokan a Tracyho tygr pronásledovaní policajty

bílej sníh zahlazující stopy v horách

zatímco vítr rve sůl z tváře

zima proměňující tělo v třesoucí se maso

osamělost Pátka pokoušejícího se porozumět Robinsonovi

noc v zamřížovaném blázinci

křik umírající báby a cinkot jejích bačkor

ticho to ticho potom

co vyletí k nebi jako nic

havran usedající na parapet

s pohledem tak vědoucím

že by dokázal otočit vesmír

jen kdyby chtěl

jen kdyby chtěl

stovky nocí s vyděšeným zíráním do věčnosti

stovky kokrhajících rán s kakaem a bušením v hlavě

ostrej pohled s ostrým Ne

ve tvářích lidí

na kterých záleželo

A pak se sám na sebe usmát

Ale ano

kašlu na všechny Ne

já jsem indián a písek a ostrej vítr

jsem maso, tělo a krev

jsem havran

v mixeru duše

vypiju to s radostí každý ráno

a nevzdám se ani kdyby na mě mířilo tisíc hlavní úsvitu

vidím totiž před sebou pořád toho malýho kluka

jak se směje

když posílá vor z klacíků

po Amazonce

a žehná mu potok

a žehná mu počínající déšť

nastavuje dlaně obloze a říká si

nepůjdu domů

protože všude jsem doma

tam kde jsou Lípy a Duby a Platany a Řeky a Potoky

celá zem je moje

Břízy jsou moje, tráva je moje

když padnu čelem do rozmoklé země

ucítím tu pupeční šňůru

a můj je déšť, který na mě padá

a já jsem hlemýžď vyrostlý z hlíny jak golem

stejně tak jako jsem zmoklá krysa dýchavičně dodělávající v pasti

železo chce k železu a mezitím je můj krk

směju se

škubám nohama

ale směju se

protože mám miliony nohou a milion duší

a když vyhasnou špendlíky mých očí

v lese vyrostou další

v porodnicích se rozkřičí další hlas

a bude svírat pěsti

já to tak snadno nevzdám

a budu se vracet

po tisíce životů

a nikdy se nevzdám

ani kdyby na mě mířilo tisíc hlavní úsvitu


Věnováno Antonii a Waltu Whitmanovi


neděle 29. ledna 2017

šestej

šestej

hodila po mě ručník
utři se
usmála se
peru ho tak po pěti chlapech
utřel jsem se
ale
dal bych za to krk
že jsem byl šestej


pondělí 12. září 2016

Na plovárně


Na plovárně mezi těmi všemi
opocenými těly
v různém stadiu rozpadu
chci najít stinný kout
všude plno křiku od bazénu
kde teenageři hází se do vody navzájem
a smějou se tomu
že nejkrásnější dívka
padla na vodu placákem
protože chlapci v plavkách
které jsou nevyplněné a nenaplněné
ničím jiným, kromě nahého palce
ještě nevynalezli
rafinovanější způsoby
svádění druhého pohlaví
jo, ti ještě neví nic
a zatím pupkáči s ochlupenými penisy
pokřtěnými chlupatou dekou
kradmo pozorují
týncky nahoře bez
a jejich manželky to vidí
samy, samotinký
a úplně na dně
svých duší
se za ně
stydí
za tu jednosměrnost
za tu lacinost
za ty televizní vuřty místo ekvalizéru srdce
a dneska bude jen
studená večeře
...
a
ta moje Míša je taky nahoře bez
a má to tam jak vábný pohoří
trochu mě to těší
ale raději bych šel s ní domů
a vyšukal ji na kvadrát
ale zatím ona
chce lapat slunce
a převaluje se jako krokodýl
nebo jako spařený vepř
do hlavy střelený vlastním masem
a já vedle ní
tlačím penis do země
a mučím mozek španělštinou
protože polovina světa mluví anglicky
a ta druhá španělsky
a ta třetí radši vůbec nemluví
a
potom čtu Robinsona Crusoe
ty pasáže kde přemýšlí o Bohu
a jak zachránil Pátka
a snažil se mu vysvětlit ďábla
a nešlo to
kdepak ďábel
ten není
říká Pátek
a já
porozhlédnu se kolem sebe
a divím se Pátkovi
a pak přišla Eva
kamarádka Míši
a prej jak se máme a že
ona se měla včera skvěle
nejdřív byla s tím fotbalistou
co má tak rychlý nohy
ale ukázalo se, že má i rychlej výstřik
tak byla neukojená
naprosto
naprosto, chápeš, když seš jenom rozdělaná?
No to pak sem musela zavolat Martinovi
no tomu, co má tu firmu na nemovitosti
odvezl mě do baru a platil
platil a platil
Jacky a Danielse
pak jsme jeli k němu a nebylo to špatný,
ale vrátila sem se do baru,
protože majitel baru,
víš
že ho znám už delší dobu
ten má docela dobrý ramena
a slušný lejtka
pořád nosí šortky
tak to vidíš
a má i hezkou prdel
to jsem si ověřila
a ten pták
ten zapadl do mě jako kdyby byl vyrobenej pro mě
pro tu chvíli
a znáš mě Míšo,
já jen tak něčemu nepodlehnu
kvalita,
kvalita,
kvalita,
to je všechno, co chci…

no a pak už jsem zavolala Emilovi,
to je ten taxikář
tam už byla jenom líbačka
vyklopil mě před barákem
a tam už na mě čekal Michal
měl po zápasu
tak jsem ho akorát vykouřila
a co vy?
co vy ste dělali?
Míša se podívala ně mě
takhle pestrý sme to neměli
já se podíval na Evu
no to teda ne
spal sem jednom s jednim člověkem
a když tě tak posloucham
tak sem docela rád
Eva se kysele ušklíbla
každej si holt jedem to svý
a pak šla s Míšou
koupit si cukrovou vatu
sledoval jsem jejich opálený zadky
jak trsaj po trávě
jako čtyři tetelící se hvězdy
a se mnou se dívalo 40 chlapů
z nichž 38 bude mít zas studenou večeři
a dívali se pak na mě
jako kdybych něco vyhrál
loterii
života asi
ale nevlastnil jsem ani jednu hvězdu
a nikdy nikdo
žádnou hvězdu vlastnit nemůže
a nebude
a když vycucali veškerou cukrovou vatu
šly si koupit párky v rohlíku
a skočit si do vody
a kolem stříkaly kapky vody
který tekly po opálených zádech
namazaných krémy
a nemohly proniknout k jejich tělům
za nic na světě
a tak je to vždycky
na světě
a nejenom na plovárnách
...

sobota 27. srpna 2016

Hermelínový kožichy

Andersen
se bál písknutí píšťalky
v divadle
když hrajou jeho hru
bál se
co řeknou ostatní
...
labuť se bojí
co poví kačeny
co řeknou husy
co kváknou žáby
na její máchnutí křídel
...
zatímco žáby a kačeny a husy
na to serou
nic je nevytočí
nic jim neni dost dobrý
a všechno nakonec skoupí
protože na to většinou mají
...
zatímco
veleduchové
se bojí píšťalek
a myslí na sebevraždu
...
ser na ně Andersene
klidně si pluj na hladině
a ignoruj rozmočený rohlíky
co ti z mostu budou házet
blahobytně vytopený ksichty
mávni křídlama
opři se do hladiny
vzlítni
a vyser se jim na hlavu

úplně vidim
tvuj obrys
na slunci

tak mi udělej
tu radost
Andersene
a vyser se na
všechny ty
hermelínový
kožichy
...


voňavý slova

a kdy už padnou všichni tihle bojovníci
ptám se z břicha noci

onehdy jsem se přistihl
že budu asi trochu divnej
když nechci v ohni války
nakopat těm druhejm prdel

možná se některý lidi rodí s touhou
bejt divný
a jiný zas s touhou povýšit
v tom lepším případě ty
co jsou
ponížený
v tom horším ponížit
co je vyvýšený

a jinejm zas je to všechno ukradený
a myslí hlavně na to
jak naplnit břich
v teorii nekonečně se zvětšujícího růstu
a praxi omezenejch zdrojů

což mě přivádí k myšlence
že každej zvyšuje level svý originálnosti
jen dokud mu to bossové nezarazí

i když
co ti můžou vědět
o střepinách v mozku
a dunění kanonád
za mrazivejch nocí
oharky cigaret
dusíš v zákopech do ocelový hlíny
a pod nimi
celej svět
velkej jak palec
velkej jak nic
velkej jak ty

bossové to dávno vědí a ty to musíš poznat
my jsme válka
k tomu nestačí zírat na padající listy
kouřit
a cedit krev
k tomu se musí umírat
za pochodu
a kutálky hrajou
a metály lítaj vzduchem
jak peří z oškubanejch slepic
co se hrozně diví
pekáči s kouřící krví
s jejich krví

a bodrý týpkové
tě škubou furt dokola
a nikdy to nebylo jiný
nic na tom nezmění
voňavý slova
který si omylem
říkáme
každej den
...