Vražda

Svou sestru jsem neviděl už dlouho.
Myslím, že skoro úplně naposledy to bylo v nemocnici.
Byla vytlačena z ordinace gynekologem, který se na mě ihned obrátil:
-Vy jste ten poručník?
Přikývl jsem.
Tvářil se hrozně vážně. Jako kdyby mi měl oznámit konec světa.
-Vaše sestra je těhotná. Pojďte dál, promluvíme si o tom.
Zavřeli jsme se v ordinaci. Posadil mě plechovou sesli vedle koše naplněnýho zakrvácenou gázou a chvíli si mě přeměřoval. 
Vypadal jsem asi dost rozpačitě, což bylo pochopitelný, vzhledem k tomu, že se moje sestra několik let potácela v temnotách a chvilky mezi zobáním antidepresiv si zpestřovala poleháváním před televizí, pitím krabicového vína a  obsesivním kouřením cigaret. Několikaměsíční pobyty v léčebnách, během kterých se její tělo zbavilo dostatečnýho množství jedů, aby se po nich na krátký čas mohla projevovat zase jako člověk, to dělaly ještě pochopitelnější.  
Rozpaky byly na místě.
Ale rozpaky bylo vlastně hodně slabý slovo.
Ve skutečnosti jsem zuřil.
Kurva, doprdele, ona si ve svý situaci dovolila otěhotnět!
Reakce na mystický zázrak zrození novýho života může vypadat i takhle.
Když zvážíme všechny okolnosti, přestaneme se tak moc divit.

To dítě si spíchla během posledního pobytu v pakárně s chlápkem, kterýmu bylo asi padesát. Byl podsaditej a plešatej jako gangster z kovbojky. Pracoval jako stavební a lesní dělník a zrovna tak jednoduše se vyjadřoval. Jmenoval se Míra.
O čem si ti dva spolu povídali, ví bůh. Představoval jsem si to tak, že ona mu položila hlavu na chlupatý ramena narvaný v kostkovaný košili a nastartovala svý standardní:
Nikdo mi nerozumí, rodiče mě trápí a nejhorší je můj bratr, který mi dělá poručníka a neposílá mi dost peněz, abych měla na 3 krabičky denně.
Míra jí obejme a řekne:
Já ti rozumím, nikdo nám nerozumí, jenom my tady si dokážeme rozumět, ONI neví nic. Nikdy netrpěli jako my...
A tak, spojeni proti celému světu, který nevyvíjí dostatečnou energii k pochopení k jejich utrpení, sedí a vychutnávají si své neštěstí jako něco pateticky hrdinskýho.
Představuji si, jak sedí v blázinci na židličkách přiražených ke zdi, zády k oknu, ve kterém hořící západ slunce zapaluje větve dubů a olší, řídce roztroušených po areálu.
Kdyby to byla scéna z filmu, kamera by snímala jejich objímající se siluety ohozený zezadu světlem a pak by se zvolna vzdalovala dlouhou, pustou chodbou.
Hudební doprovod by obstarávala Bachova fuga E moll.
Scéna by skončila přepálením scény a pak zatmívačkou.
Někde v té tmě si představujte opatrný a tichý sex v komůrce pro úklid.  

Takže jsem najednou seděl v týhle ordinaci a proti mně muž v bílym plášti.
Během několika vět jsme stihli škrtnout jeden rodící se život.
Věděl jsem, že si to ponesu v sobě po zbytek života, i když to budu odsouvat dozadu, pohřbím to tak hluboko, jak to jen půjde, odteď až do smrti mě bude pronásledovat věta:
-Nevidím jiné řešení, než potrat.
Odteď až do konce uvidím tu doktorsky sebejistou tvář, jak přikývne a řekne:
-To je rozumné.
Ta tvář je hladce oholená, vyžehlená kvalitním spánkem, štěstím pociťovaným z dětí a vnoučat, když se podívám na stůl, vidím masité prsty spokojeného muže, který si kdysi dávno správně zvolil vhodnou cestu. 
TO JE ROZUMNÉ.
Celej život jsem nesnášel tyhle DOSPĚLÉ věty.
CHOVEJ SE ROZUMNĚ. BUĎ ROZUMNÝ. 
Tušil jsem, že se do nich dá schovat i vražda a měl jsem pravdu. 
 
Když jsem vyšel ven, předstíral jsem rozhodnost a neústupnost, což bylo snadný, pomáhala mi v tom zběsilá vlna vzteku, která se ve mně vztyčila pokaždý, když jsem zahlédnul sestřin odulý, netečný obličej pod těžkou dávnou antidepresiv a myšlenka na to, že jsem se právě rozhodl zavraždit nenarozený dítě. 
Míra kolem mě poskakoval a chytal mě za rukáv, jestli si to nechci rozmyslet, že se o ně všechny postará.
Měl jsem chuť vzít židli a rozmáznout mu jí o neoholený obličej, ale jedna vražda za den byl limit, nad který jsem už nehodlal jít.

Vyšel jsem před nemocnici a nechal je samotný na chodbě.
Viděl jsem na ně přes prosklenou stěnu.
Sestra seděla ohnutá na židli s rukama v klíně a tupým výrazem v obličeji. Míra klečel na zemi před ní a něco jí šeptal. Snad, že mě přemluví, snad že zapálí nemocnici a utečou do hor, ale já věděl, že nic z toho se nestane. Až odjedu, půjdou si koupit krabicáky a cigára a budou dřepět před televizí a bojovat s něčím, co nemohou pochopit a co vyrůstá přímo z nich a co nemohou zvládnout a čemu říkají SVĚT a ONI a ZLEJ SVĚT a ZLÍ ONI a nikdo za nima nebude moct vlízt do těch plamenů, aby je zachránil, protože každýho do těch plamenů stáhnou a každej, kdo se do nich nechá vtáhnout, každej tam s nimi bude pomalu hořet v bolestech a zoufalství.

Kouřil jsem cigaretu, díval se na ně přes prosklenou stěnu přízemí a na můj vztek bezzubě dotíral soucit.
Dva lidi v plamenech, které sami živí.
Chcete snad do těch plamenů přitáhnout dalšího, kdo bude hořet s vámi?!
Musím tomu zabránit, protože je to rozumné.
Jakže to říkal ten spokojenej strejda-doktor?
Existuje velmi, velmi vysoké riziko, že plod je poškozen. Dávky antidepresiv a alkoholu. Dávky stresu a depresí.
Je rozumné zvážit potrat.
Je rozumné zvážit sebevraždu sestro.
Je rozumné zvážit sterilizaci bratře.
Je rozumné vysrat se na tebe sestro.
Je rozumné vysrat se na celej svět bratře.
Je rozumné být rozumný sestro.
Jsem prezident Spojených Národů Duševního Zdraví sestro. Jsem modrá přilba, jsem mírová jednotka a moje tanky nemají munici, pásy mých tanků jenom rozjedou na prach lebky těch, kteří už jsou mrtví... ach... 
Ruka se mi klepala, když jsem přikládal cigaretu k ústům.
  
Když jsem se k nim vrátil, řekl jsem, že to je naposledy, co spolu mluvíme, teď jdu na soud a požádám o zbavení poručnictví. Už nikdy je nechci vidět.
Jsem Pilát Pontský a myju si ruce.
Dejte mi tři tuny solvíny, deset tun mýdla, sedm let v Tibetu a snad... snad to jednoho dne přejde...

Rovnou z nemocnice jsem dokráčel na okresní soud a vyřídil všechny nutný věci. Zahrnovalo to vyplodit pár vět, který mě v očích společnosti měly ospravedlnit. Žiju v jinym městě, poručnictví na takovou vzdálenost je velmi složité, ne-li nemožné.
Cítím se vyčerpaný a citově příliš zainteresovaný. Požaduji přesun poručnických povinností do rukou státu.
Napsal jsem to roztřesenou rukou na kus A4, připojil podpis a číslo občanky a bylo v podstatě hotovo.
Do měsíce mám očekávat vyrozumění. Bude prý kladné. Napsal jsem to hezky a rozumně...

Pak jsem se rozloučil s matkou, která mi celou dobu sekundovala, jelikož v praxi se o sestru starala ona. Pokud nebyla sestra v blázinci, přebývala u ní. U ní páchala všechny scény, vzorově demonstrativní sebevraždy a podobný doprovodný záležitosti. Já po telefonu jen konzultoval a křičel na ně, jak mě serou, a plnil funkci převaděče invalidního důchodu na matčin účet.
Ona sama poručníkem být nemohla, protože podávala návrh na zproštění svéprávnosti. Právně to dávalo smysl, prakticky to nedávalo smysl žádný.
Nasedl jsem do auta a odjel 100 km pryč.
Celou cestu jsem se držel za břicho a bylo mi tak špatně, že jsem si na benzínce koupil plechovku Coca-Coly, což ocení jen ten, kdo zná mé antikorporátní postoje. Pomalu jsem z ní usrkával a nechal se předjíždět všemi, kdo tak marně pospíchají.

Vlastně to ale nebylo úplně naposledy. 14 dní nato měl proběhnout potrat. Jel jsem tam těch 100 kilometrů, aby mi před oči strčili nějaký papír, který vyžadoval můj podpis.
Pak jsem se šel podívat na sestru na kapačkách.
Bylo to už po zákroku.
Ležela tam v bílém povlečení v bílém nemocničním andělu.
Oči už měla vyschlý.
Rychle jsem vypadl.
Řekl jsem asi dvě věty. Nevím jaký. Ona taky něco řekla, nevím co. Sestry se na mě dívaly s pochopením, nevím proč.
Před porodnicí na mě čekal otec. Byl tam i Míra. Něco povídal, nevím co.
Otec také něco povídal, nevím už co.
Myslím, že leitmotivem konverzace bylo, že jsem se rozhodl správně.
Bůh ví, co by z toho bylo za zrůdu. Vůbec jsem si to nechtěl představovat. Naše představy jsou vždycky špatně a cokoli si o budoucnosti vysníme, stane se jinak. Tahle myšlenka tu ale nebyla kvůli mému utěšení. Tahle myšlenka tu byla kvůli mému svědomí.
Možná to mohlo být jinak.
Selhal jsem?

V rodině už o tom nemluvíme. Sestra jede dál stejnou linkou vstříc zmaru.
Vzpomínám si jenom na ty sny, který mě pronásledovaly.
Mrtvý lidi ovládli svět. 
Živí nemají šanci.
Jsem poslední a se mnou pár posledních v nějakém posledním útočišti v horách.
Nejhorší jsou ty mrtvý mimina.
Lezou vytrvale do úbočí, přes mechy a lišejníky, podlézají klečí.
Není úniku.
Již brzy budeme také mrtví.
Pokaždé, když jsem se vzbudil a zasvítily na mě střechy protějších domů, bál jsem se zvednout z postele a pohlédnout z okna ven.
Prázdný ulice, těch jsem se bál. Ale nebyly prázdný nikdy. 
Prázdno  se rozprostírá v člověku. Nikdy ne mimo něj. Mimo něj je všechno plný. Řvou tam ptáci a spěchá vítr, přes hřebeny se přelévá mlha. Padají vločky a každá s jinou strukturou.
Možná, ale jenom možná, kdybychom my lidé nebyli, byla by to struktura pokaždé stejná.
Ale spíš by bylo všechno jako předtím a vločky by tiše padaly na čenichy laní v lese.
Neexistuje žádný důkaz pro tvrzení, že by ty laně neocenily na čenichu pokaždé jinak strukturovanou sněhovou vločku.
Nesmíme si myslet o sobě nic moc zvláštního. 
Nesmíme si myslet o sobě nic moc zvláštního.
Nesmíme si myslet o sobě nic moc zvláštního.
...
 

"kamkoli, kamkoli, jen když to bude mimo tento svět!"

"kamkoli, kamkoli, jen když to bude mimo tento svět!" charles baudelaire

„čím víc bláznů, tím větší švanda.“ romain rolland

VĚNOVÁNO VŠEM DOČASNĚ I NEDOČASNĚ POMATENÝM

ŠÍLENSTVÍ JINÝCH

Poprvý sem byl v blázinci na návštěvě za sestrou. Podřezala si na diskotéce ostentativně žíly a ochranka pak ostentativně zavolala sanitku. Byl sem na tý diskotéce taky a muckal se u stolu politým pivem s nějakou blonckou.

Přišel za mnou známej a tahá mě za ruku:

-Hele vole, nějaká holka si podřezala na hajzlech žíly a odváží jí sanitka. Neni to tvoje sestra?

Šel sem se podívat a byla to ona.

Blábolila něco o zasranym lidstvu, když jí nakládali.

-Sice s tebou souhlasim, ale nemusíš z toho dělat takovou frašku.- Volal sem za sanitkou, která odjížděla do noci. Pak sem se vrátil za blonckou, ale už se muckala s někym jinym.

Zasraný lidstvo.

Šel sem se domů vyspat.

Druhej den ráno mě vyzvednul táta a jeli sme se za ní podívat.

Byla neděle a on byl nasranej, protože v neděli se nemá dělat nic, kromě polehávání před televizí a sledování sportky. Já to měl podobně, jenom bez tý televize a sportky.

Sestra měla obvázaný předloktí a tvářila se tak provinile, že sem jí tam nechal celou krabičku gauloiasek a poplácal jí po rameni se slovy:

-Neblbni. Když se chceš zabít, musíš řezat podélně.

Otec se na mě podíval, jako kdybych byl Herodes, ale já věděl svý, kdo se chce skutečně zabít, nechodí na diskotéky.

Ostatně v blázinci může skončit každej.

Jeden muj kamarád se zbláznil tak, že proskočil skleněnejma dveřma ve vestibulu paneláku, protože ho ty dveře nechtěly pustit dovnitř.

-Ta věc mě vůbec neposlouchala!

Křičel na doktora v pakárně a ten mu trpělivě vysvětloval:

-Ano souhlasím s vámi, někdy nám prostě připadá, že se proti nám spikl celý vesmír, to je přirozené. Nicméně mám pro vás návrh? Necháme si vás tu pár dní a pomůžeme vám zde opětovně najít vnitřní rovnováhu, co říkáte!?

A sestry už se kolem něj točily s ampulema a podávaly buchny a usmívaly se na doktora tak strašně přičinlivě, až se mi při jedný návštěvě svěřil, že by je nejradši všechny zabil a to nejlíp nějak pomalu.

-Vyrvu jim ty stříkačky z ruky a naláduju je vzduchem a pustim jim to do žil. Vzduch v žíle dokáže zastavit srdce a je konec, bude konec, rozumíš? Ale vo tom musíš mlčet. To se nesmí dozvědět nebo si mě tu ty kurvy zkurvený nechaj!

Na odchodu sem se radši sestry zeptal, na jak dlouho to hledání vnitřního klidu odhaduje.

Odpověděla, že na dlouho, tak se mi trošku ulevilo.

Nebo jedna moje známá, u tý to začalo nenápadně. Nejdřív jen rok, dva víc pila a kázala v hospodě o lásce, která mizí ze světa, protože sme prokletý a pak přestala vylejzat z bytu a sousedi si stěžovali, že tam ječí a křičí něco jako: Víc! Víc! Míň! Míň! A pak bylo ticho přerušovaný chichotem a zpoza dveří se valil šílenej smrad.

Našli jí jak leží ve vaně s roztočenym kohoutkem a voda odtejká přepadem a ona strká do škvíry kohoutku palce od nohou a kolem stříká voda a ona se směje a ve vodě plavaly hovna a ona je brala do ruky a házela kolem sebe a taky na ty zřízence, co jí chtěli dát kazajku a když jí ty hovna došly, tak jí do tý kazajky dali.

Kamarád se z toho dostal. No dostal, Pustili ho, že se prej může zařadit do pracovního procesu. Přijel sem za nim vyzvednout ho k bráně pakárenskýho ústavu. Stál sem u auta a kopal do štěrku. Najednou byl vedle mě, chyt mě za loket a řek potichu:

-Ty vole, musíme jet. Rychle! Zdrháme.

-Co blbneš, vždyť tě pustili?- Říkal sem, zatimco škodovka chrchlavě startovala.

-To si myslej voni, ale může jim to dojít. Dělej jedeme!

Pak se furt ohlížel a když sme byli dvacet kilometrů daleko, tak řek:

-Bylo to o fous, ale stejně jim tam jednou hodim bombu. Máš cigáro? A jak se jinak máš?

Známá se z toho nedostala. Je furt v blázinci a musí jí přivazovat ruce k pelesti, aby ty hovna nenabírala a nešvihala kolem sebe. Prej je to už v neléčitelnym stádiu. Můžou jí jen zklidňovat. Pokud je mi známo, zabíjet nikoho nechce.

Jen ty hovna lítaj vzduchem.

MOJE ŠÍLENSTVÍ

Každej se může zbláznit.

Mně se to stalo tak, že mě opustila ženská. Myslel sem, že je to muj konec. Odteď až do navždy bude muj život jedno nekončící utrpení. Byla totiž nejlepší na světě, ostatní ženský vedle ní byly jako věšáky na šaty, maso obložený kolem kundy.

Když sme spolu naposledy šukali, řekla mi, že jedině zezadu, protože se jí hnusí moje tvář.

Zabolelo to, ale zasadil sem jí ho tam a po třech přírazech byl hotovej.

Řek sem promiň a ona vstala z gauče, odešla do druhýho pokoje a zavřela za sebou dveře.

Civěl sem z okna do noci, nad městem se vznášela světelnej smog z panelovýho sídliště, kterej ředil nekonečno hvězd.

Ráno vstala, prošla kolem mě a řekla, Odstěhuj se.

Bylo to jako kdyby řekla: Umři.

Ale poslechnul sem. Odstěhoval sem se k mámě. Ta mě přivítala slovy:

-Vykopla tě? Měla to udělat už dávno. Ty seš takovej vůl.

Nechal sem ve svým pokoji nevybalený krabice a šel se ven ožrat.

Stál sem pak v noci opilej pod donedávna našimi společnými okny, díval se nahoru a představoval si, že už tam má někoho jinýho a šuká s nim.

Nechá se prcat ze všech stran a na všechny způsoby.

Ach bože, určitě tam má groupen párty.

Sodoma a Gomora. Tři černoši a bílá lady.

Hlavou mi defilovaly přehlídky nápadů, jak to celý nějak ukončit, skokem, nožem, břitvou, rvačkou v nonstopu, ale většinou sem ty nápady hned opouštěl a smál se a plakal a rozhazoval kolem sebe vajgly.

Pak sem zas zapad do nejbližšího pajzlu a zpíjel se dál, až sem zapomínal, kde bydlim a jak se jmenuju, nebo že musim zaplatit. Takže sem občas dostal na hubu a barmani mi vybrali peněženku.

Prodal sem auto, do práce chodil jen sporadicky.

Všechno se kolem mě rychle míhalo, asi měsíc nebo týden.

Dokud sem se cestou z baru nezastavil u jedný výkladní skříně. Umělohmotný hadi omotaný kolem spotřební elektroniky na mě blikali. Micro věže, tunery, CéDé přehrávače a reprobedny co umějí všechno přehrát.

Kalkulačky co umějí všechno přepočítat.

To blikání mělo nějakej rytmus, kterej sem nedokázal pochopit. Vždycky sem si řek, teď se rozsvítí tady a rozsvítilo se to jinde. Možná kdybych to dokázal odhadnout, všechno bude jinak.

Položil sem dlaň na výlohu. Byla studená, chlad se rozpochodoval k srdci.

Město bylo prázdný a za krk mi dopadaly bledý, měsíční paprsky.

Začal houkat alarm.

Nijak mě to nepřekvapilo. Odlepil sem dlaň od skla a přešel ulici. Žlutý lampy mě kropily světlem. Někde v dálce sem tušil policejní vůz, výslech, nakládačku.

Zmizel sem v krátkejch, zalomenejch uličkách a už sem věděl, co udělám.

Stál sem před telefonním automatem, kterej visel na zdi vedle vchodu do jedný kancelářský budovy. Nad vstupem tiše kontrolovala prostor jedna průmyslová kamera. Automat měl kolem sebe štíty z plexiskla jako nějaký blanitý křídla a na displeji žlutě svítil nápis: CREDIT 0.

Zapálil sem si startku bez filtru a několikrát potáhnul. Vlevo ode mě byly paneláky, který byly skoro úplně tmavý, jenom v jednom okně tlumeně blikala televizní hvězda.

Zadrtil sem špačka do žlutýho displeje. Byly u něj čísla na První pomoc, hasiče a policii.

Celej život vám vtloukaj do hlavy, že tam můžete bezplatně volat o pomoc, když se to posere. A právě se to posrávalo.

Takže sem zvednul těžký, bakelitový sluchátko a vyťukal do tuhýho číselníku číslo záchranky.

Chvíli sem poslouchal vyzváněcí tón, kterej se mi ostře zakusoval do ucha.

Pak někdo na druhém konci drátu zvednul sluchátko a ozval se klidnej, ženskej hlas.

-Linka první pomoci. Jak vám mohu pomoci?

Překvapilo mě, že tam ten hlas fakt je.

Začal sem mluvit. Pomalu, jako kdybych nejdřív musel odvalit nějakej kámen.

-Volám, abych... nevim... mam pocit, že se každou chvíli zbláznim... už to nejde vydržet... chtěl sem skočit do výlohy, ale pak sem si to rozmyslel... tak volam.

-Dobrá a kde ste?
-Sem na takovym sídlišti.... všechny baráky vypadaj stejně...
-Jestli mám pro vás poslat sanitku, musíte mi říct, kde jste. Zkuste to nějak popsat.
-Ne. Sanitku neposílejte, nechci plýtvat penězi daňových poplatníků.- Řek sem a připadalo mi hodně nadějný, že sem byl schopnej zplodit něco jako fór.
Ale na druhym konci se nikdo nezasmál. Hlas naléhal.
-Opravdu, nechcete mi OPRAVDU říct, kde ste, já vám tu sanitku pošlu!
-Ne, OPRAVDU to není nutný. Dojdu k vám pěšky.
-Jste si jistý, že to zvládnete?
-Jo.

...položil jsem sluchátko a cejtil ukrutnou úlevu, po měsíci strávenym v bezvětrný, mrtvý zóně přišel passát, námořníci napnuli plachty a tančí kolem stěžňů...

Nakročil sem do tichý noci.

Spořádaný občani dávno spali, opilci se v potáceli v nonstopech a já směřoval k branám nemocničního ústavu.

Na vrátnici sem se zeptal rozespalýho vrátnýho s minitelevizí a vypitym kafem na stolku, kde sídlí záchranka, že sem s nima domluvenej, že dorazim, protože mi asi hrabe. Neřek ani slovo a ukázal na plán nemocnice vedle na stěně. Pak zarazil okýnko a něco si mrmlal.

Před pohotovostí stála sanitka. Otevřený, skleněný dveře, vozejky, pojízdný křesla, zalitý bílou výhní zářivek a halogenů.

Pomyslel sem si, že když sem přiveze erzeta chlapa z bouračky, romlácenýho na hadry , se smysly rozdivočenými jako na kolotoči, připadá si asi jako u nebeský brány. Všude plno světla.

Odteď už bude všecko dobrý.

SVĚTLU VSTŘÍC

Vlez sem do chodby, kde nikdo nebyl, našel dveře s nápisem PŘÍJEM, zaklepal a vyšla sestra.

-Dobrý den, já sem volal.

-Aá, to se mi ulevilo, že ste tu. Měla sem výčitky, že sem vás nepřemluvila na tu sanitku. No tak sláva, pojďte se mnou.

Byli sme v ordinaci.

Všude bylo čisto a účelno. Bílý prostěradla a nerezový udělátka do krku, do nosu, do uší. Všechno složený a vyžehlený. To dávalo smysl. Tady ty lidi už budou vědět, co se mnou.

Nebo sem si chtěl myslet, že budou vědět, co se mnou.

Nebo možná takhle - chtěl sem si myslet, že vždycky někde existuje někdo, kdo ví, co udělat s těmi co sami neví.

Nebo... nechme toho.

Přemýšlel sem o tom, zatímco sem poslouchal sestru, jak pořád opakuje, že se o mě báli, jestli si po cestě něco neudělám a jak je ráda, že sem tu. Tu sanitku by přece poplatníci zvládli, zasmála se opatrně.

Sednul sem si na židli a řek, že to fakt nebylo třeba, zas tak úplně sem se nezbláznil.

Anebo zbláznil, ale chtěl sem si myslet, že ne.

V mozku sem měl několik lidí a každej z nich říkal něco jinýho.

Připadalo mi, že nad nima je ještě jeden člověk a ten se tomu směje.

Takže sem sestru asi docela překvapil, když sem se začal usmívat.

Myslim, že sme pak vyplňovali nějakej dotazník, ve kterym sem kolonku: UŽIL JSTE NĚJAKÉ DROGY? vyplnil jako MOŽNÁ.

MUDRUOVÉ

Přišla doktorka, měla velkou, trochu koňskou hlavou, jemný vrásky kolem očí složený do chápavýho výrazu zvětšovaly skla brýlí. Zase mě zalila vlna přesvědčení, že sem tady správně.

Chtěla, abych jí vyprávěl, co mě sem dostalo.

Předklonil sem se, položil lokty na kolena, dlaněma setřel z tváře pot a zbytky pochyb a vyprávěl o tom pocitu, kterej sem měl před tou výlohou a kterej mám z lidstva a že nemůžu chodit do práce a dívat se na ty oteklý, pitomý ksichty, že nemůžu zůstat doma a dívat se na ty pitomý, oteklý ksichty a v hospodě sou zas ty pitomý, oteklý ksichty a navíc pořád tam bejt nemůžu. Potřebuju vypadnout a bejt někde, kde bude klid a ticho, možná v nějakym ústavu, ještě sem v žádnym nebyl, ale připadá mi, že tam bude klid, klid mě vyléčí, prášky nechci, prostě jenom klid...

Ptala se.
-Jste schopen nějak rozpoznat příčiny toho, proč jste nyní v takovém stavu?
Trochu sem přiblížil konce mojí lovestory.
Ujely mi dvě, tři slzy.
Ona se ale usmívala, no božínku, takových sme tu měli, neblázněte, víte kolik je dívek na světě, krásných, veselých, všude jich běhají bataliony...

Trval sem na svým, že taková už nebude žádná. Můj život skončil. To s tím masem obloženým kundy sem si nechal pro sebe, MUDRuové nemívaj smysl pro básnický metafory.

-Teď asi ne, ale za pár měsíců nebo let tomu věřit budete. Nicméně bylo od vás statečné, že jste nám zavolal. To je naprosto skvělý začátek! A dokonce jste si správně naordinoval léčbu. Ticho, klid a čas. Kdyby všichni uměli situaci vyhodnotit jako vy, měli by psychiatři méně práce.

Málem bych si začal připadat jako hrdina.

A projeli jsme si rychle symptomy, jako když bičem mrská. Neklid, neschopnost se soustředit, nechutenství, insomnia /napište tam sestři, že medikaci subjekt odmítá z důvodu pohrdání farmaceutickým průmyslem/, trvalý pocit prázdnoty a vyčerpání… diagnóza - reaktivní deprese v následku zhroucení déletrvajícího vztahu s velkou citovou investicí. Ambulantní léčba vyhodnocena jako nedostačující. Umístnění v psychiatrickém ústavu jeví se jako žádoucí i s přihlédnutím k přístupu samotného subjektu, který totéž vyžaduje. Psací stroj pod prsty sestry trhal tu tichou noc na kousky.

Jako kdybych tam už byl navíc.

Přemejšlel sem a snil.

Blázinec. Oáza klidu ve vzdouvajícím se moři lidské bídy a neštěstí všude kolem nás.

Tam, v tichu pod platany, najdu zas svůj klid a vyrovnanost.

Tam, ukryt před šílenstvím mezi blázny, zas opanuju svýho ducha.

Budu si číst filozofy, básníky, myslitele, vědecký statě, eseje, romány, povídky a nebudu myslet na svět venku.

-A když se vám tam nebude líbit, můžete prostě kdykoli svobodně odejít. Jedete tam přece dobrovolně.

Podala mi MUDr. ruku, povzbudivě se usmála a odešla.

Uvelebil sem se v potemnělý čekárně, kam dopadal jen pruh světla z pootevřených dveří do ordinace, kde se z vrzající židle sestřička pokoušela dovolat saniťáka a čas se naplňoval šustěním papírů, který vyplňovala a zakládala do šanonů a složek a jednu složku pak dala saniťákovi, kterej si pro mě přijel.

NOČNÍ PŘESUN DO PRVNÍ LINIE

Následovala cesta sanitkou naklánějící se v ostrých zatáčkách, trochu jako v horečce, hvězdy pádily za skly jako šílený. Řidič byl vpředu oddělenej plechovou přepážkou a zataženym okýnkem a já civěl na ty šmouhy noci za sklem.

Občas sem v zrcátku cejtil saniťákovo oči, osvětlený cigaretou, kterou si zapálil, takže plavaly ve žlutočerný kaši a vypadaly jako oči nějakýho démona, kterej mě poměřuje, jestli už sem zralej pro peklo, jestli mě nemá zavízt k ohnivý bráně a předat službu konajícímu belzebubovi mou složku a pak mi nabídne cigáro a budeme společně čekat, než tu bránu otevřou...

Hlavou se mi honily takový myšlenky, ale neměly žádnou závažnost, neměly už žádnou tíhu. Mohl sem myslet na cokoli a nijak to se mnou nehejbalo...

Ani když sem si vzpomněl na rodiče, máma, bude mít o další starost navíc, další vrásky, no ale co já s tim.... nejsem přece zodpovědnej za to, co cejtí ty druhý.... a táta, ten bude kroutit hlavou a zapírat, že to není možný, že jeho syn PŘECE NEMŮŽE BÝT BLÁZEN...a v práci, těm je to u prdele... možná si někdo vzpomene, to byl ten, co furt čet nějaký knížky, takže bylo jasný, že dřív nebo pozdějc zblbne... a všichni známí se budou ptát dalších známejch jestli neví, kam sem zmizel, ale možná spíš jenom mávnou rukou a vrátí se ke svým pivům na baru a historkám o tom, kdo koho klátí a všechno bude existovat dál, jako když umřeš.

Jenom pár blbců bude nadávat, že jim dlužim dvě stovky a že už je asi nikdy neuvidí...

PAKÁRNA V NOCI, NŮŽ, BÍLÝ STEHNA

Sanitka zastavila na nějakym nádvoří. Dlažba s kočičíma hlavama. Kolem vysoký zdi se zamřížovanejma oknama až do třetího patra a všechna ta temná hmota se sápala na hvězdy úplně nahoře.

Saniťák vylez ven a otevřel mi šoupací dveře. Tvářil se jako někdo, pro koho ste jenom kopa hlíny, kterou dovez na stavbu. Řek mi: Tak dem.

Vyšli sme příkrý, kamenný schody, který končily u bílejch dveří, za nimi mříže a dlouhá chodba osvětlená nouzovym světlem.

Stiskl zvonek vedle vchodu a do chodby veplula sestra. Ve filmu by to byl zpomalenej záběr, jak se pomalu vznáší prostorem s lehkým a tajemným úsměvem, který do sebe přijímá celej svět. Skrze ducha a skrze svý mladý tělo s bílýma, pevnýma stehnama, bujným poprsím, skrze ústa červený krví a nabobtnalý životem.

Masivním svazkem klíčů zarachotila v mřížích, pak odemkla dveře a stála u nás s pohledem, kterej jako by se ptal: Proč?

Hm... co na to říct anděli těla.

Byla hluboká noc a byl sem prostě tady.

Saniťák jí podal moje papíry, ironicky utrousil něco o DOBRÝ NOCI a vracel se ke svý sanitce, která měla pořád rozsvícený světla.

Vzala mě na sesternu, kde byla ještě jedna sestra, stará a ošklivá ropucha a společně mi odebíraly civil, klíče od bytu, peněženku, vyhazovací nůž, typ motejl, kterym sem otvíral lahve od vína, piva, krabicáky, kterym sem si občas přejel po tepně, ale nikdy nepřitlačil, jen sem se tak škádlil, nejsem přece úplný pako, nechci se zabít, nechci nikoho zabít, proto sem teď tady, abych tomu všemu předešel.

Když sem vytahoval ten nůž, tiše sem je upozornil, Nelekejte se a položil ho na stůl.

Nejistě po něm vztáhly ruce a pak schovaly do sejfu s mojí občankou a prachama a minulostí.

Místo toho sem dostal o dvě čísla větší pyžamo s několika chybějícíma knoflíkama a ošoupaný pantofle. Místo toho sem dostal budoucnost.

Pak mě mladá a krásná zavedla do místnosti hned vedle příjmu a tam sem si lehnul na jednu ze čtyř prázdných postelí a ona se zeptala, jestli je jinak všechno v pořádku a já řek, ne, ale to nevadí, a zůstal sem sám.

Do pokoje se propalovaly žlutý hvězdy a zapalovaly černorudý mračna, co se válely přes sklo jako mokrý hadry.

Zavřel sem oči a tikalo mi v hlavě tak dlouho, až sem usnul. Bylo to jako kdyby mě přes ksicht někdo přetáhnul černý plátno.

RÁNO V PAKÁRNĚ, KURVA, KURVA, KURVA DOPRDELE...

Když sem otevřel oči, jen zvolna mi docházelo, co se vlastně včera stalo. Prohlížel sem si svoje předloktí s plandajícími rukávy. Pokoj, do kterýho se dralo ranní slunce. 4 postele, všechny kromě mý volný. Pelesti obmotaný řemeny na poutání agresivních bláznů.

Vzpomněl sem si, jak se mě včera sestra opatrně ptala, jestli nechci kvůli svý vlastní bezpečnosti přikurtovat a jak sem se tomu zasmál a řek: Ne, děkuji, ale je to od vás hezké.

Teď mi do smíchu moc nebylo.

Říkal sem si KURVA, KURVA, co sem to proved. DOPRDELE.

Přetáhnul sem si přes hlavu peřinu. Chtěl sem to zaspat, vrátit se do snu a pak se probudit jinde.

Ale tohle byla realita. Fakt sem byl v pakárně. Fakt sem měl trochu kocovinu. Fakt sem měl žízeň. Fakt se mi udělalo zle.

Ale musel sem se zvednout a zabojovat s tim. Nejsem přece úplnej blázen. Nemá cenu strkat hlavu do písku. Zvednu se a vyzvu realitu na souboj.

Odhodil sem peřinu a sednul si na kraj pelesti.

Nahý chodidla pleskly do chladnejch dlaždic. Čekaly tam na mě včerejší manšestrový pantofle. Zasunul jsem do nich nohy a vyšel z pokoje. Pantofle byly taky o dvě čísla větší, ale na šoupání nohama po chodbách úplně vyhovovaly.

Měl jsem na sobě to erární pyžamo s utrhanejma knoflíkama a s nemožným vzorem. Spodek sem musel přidržovat levou rukou. Horní díl nepasoval k dolnímu. Šoupal jsem pantoflema po lesklejch dlaždicích, kterejch se ujímala hned po ránu uklízečka. Když jsem šel kolem jejího kýble, narovnala se a změřila si mě. Pak se vrátila ke svým dlaždicim.

Další blázen. Furt přibejvaj. Kdo to má po nich furt uklízet. Kurva.

Po chodbě se šourali blázni. Trousili se asi na snídani. Připojil jsem se k proudu, kterej mířil do místnosti vyzdobený žlutym válečkovym vzorem. Umakartový bledý stoly, hliníkový židle s barevnými plastovými opěradly. Jídelna.

Blázni se krčili nad talíři. Házeli do sebe umělohmotnejma lžičkama smažený vajíčka. Připadal sem si jak na jiný planetě.

Stoupnul sem do fronty, která vedla k okýnku. Podobný sem znal ze školní jídelny. Tyhle instituce nic novýho nevymyslí. Všude je to stejný. Škola, blázince, kriminály. Všechno jenom proto, abychom se napravili a polepšili.

Od tlustejch ženskejch v bílejch zástěrách rozcapenejch za polootevřenym okýnkem jsem vyfasoval tác s umělohmotnym talířem plnym bledě žlutejch míchanejch vajíček a s okoralym chlebem. Na kraji talíře se krčila scvrklá okurka.

Podíval sem se kolem sebe. Nikdo si mě nevšímal. Zvenčí se tlačilo ranní slunce, mříže kreslily na prošoupaný lino výmluvný kontury. Jestli jsem doteď nebyl úplnej blázen, mohlo se to rychle změnit.

Pak jsem si všimnul, že na mě od jednoho stolu mává nějaká zrzavá palice, ostře vyrýsovanej ksicht, kterej by se hodil spíš do kriminálu. Toho lana se prozatim chytim, řek sem si a šoural se k němu.

U stolu měl plno, ale jednomu bláznovi řek – Vypadni - a ten se sebral a vypad.

-Sedni si, v klidu mladej.- Pokynul mi.

Plastovej podsedák byl ještě teplej, ale nebyl pochcanej ani posranej.

Zrzoun vypadal celkem při smyslech. Navíc mi došlo, že ho znám. V mym rodnym městě mu říkali Motejl podle vybledlý tetoáže na prsou, kterou před dvaceti omračoval chichotající se barový štětky, zatímco vzduchem lítaly půlitry v zločinností lokálně proslulejch podnicích.

Pozoroval mě. Víčka měl pořád tak divně přivřený, cukalo mu v nich a hlavu měl zakloněnou dozadu, takže bych mu moh spočítat chlupy v nose. Začal se vyptávat. Mluvil a z pusy mu vypadávaly žlutobílý kousky smaženejch vajíček.

-Vodkuď seš mladej?

-Ze stejnýho města jako ty... Motejle. - Zajel sem lžící do míchanejch vajec.

-Ty mě znáš?

-Když mi bylo pět, tak mě táta vzal do hospody, že mi ukáže nádhernýho motejla, vyhrnul sis košili a mohl sem si na něj sáhnout.

Ptal se, jak se jmenuju, tak sem mu to prozradil.

-No jasně, ty vole, v klidu, tvuj fotr je bezvadnej chlap. Ty vole, já tě znam jako malýho kluka. Takhle malinkatýho.- Ruku má pět centimetrů nad deskou stolu. Doufam, že myslí od země. Pobaví mě to. Všimne si toho a považuje to za svůj úspěch. Rázem mě bere pod svý ochranný křídla.

-Z těch tady si nedělej nic. Sou to všechno blázni.- Zasvětil mě. Zřejmě se nepovažoval za nic takového. Neslintal. Neposrával se. Hlavou se mu nehonili žádní běsi. Žádní abnormálně silní běsi. Jenom normální. Jako každýmu. Jako mně.

-A proč seš tady? - Ptal se dál.

-To je složitý.

-Si nechtěl jít na vojnu co? V klidu, chytrý, já za bolševika dělal to samý, ale ty kurvy mě pěkně potrápily, vod tý doby mam v prdeli nervy. Kurvy jedny zasraný.

Pak furt něco povídal, ale já se sklonil nad vajíčkama. Smažený vajíčka sem měl vždycky rád. Chutnalo mi. První krok na cestě k tomu, aby mi znovu zachutnalo žít. Musel jsem se tomu usmát.

Motejl si myslel, že se směju jeho vtipu o sestřičkách a měl jsem další body k dobru.

-Hele mladej, drž se mě a bude to v suchu. V klidu. Jako neni to tu špatný. Už sem byl na horších místech... třeba v krimu. Tam je to horší. To si piš.

Připadal sem si jak v nějakym filmu. Existuje jenom určitej omezenej počet vět, který může určitá postava v určitý situaci říct?

Když mě po snídani vyved chodbu, skoro mě držel kolem ramen:

-Neboj, dohlídnu na tebe, v klidu, poď, dáme cígo na kuřárně! - A ukázal na konec chodby, odkud na něj z pootevřenejch dveří halekal chlápek s kriminální vizáží a cigaretou v hubě.

-To je Tony, na snídani nikdy nechodí. Dobrej chlap, v klidu, je tu skrz chlast a ublížení na zdraví. Nějakej pičus mu píchal sestru a von mu natrh ledvinu. V klidu. Teď to hraje na magora. Cha, no von trochu magor je, snadno se rozčílí, ale se mnou seš mladej úplně v klidu...

Tony vypadal nebezpečně i zdálky, takže sem byl docela rád, když mě vyhmátla nějaká sestra a vyjela na mě:

-Vy jste ten noční příjem, co? Kam ste mi to zmizel? Šel ste se najíst?! Úplně sám?! No to ste měl ale počkat na pokyny! No to už je jedno, pojďte se mnou. Chce vás vidět primářka.

Motejl se odpoutal se slovy.

-Joo mladej, vrchnost má přednost, to zase v klidu...

A šoural se za Tonym a za nim vlál modrej nemocniční župan, rozcuchaný zrzavý vlasy a odér kriminálu.

U PRIMÁŘKY, PLÁN LÉČBY

Seděl sem zapasovanej do koženkovýho křesla s tvrdejma područkama a přede mnou energická, obrýlená čtyřicátnice, uvelebená za rozlehlym stolem s množstvím papírů a složek. Místnost byla napěchovaná knihama, který určitě obsahovaly všechny duševní poruchy světa a postupy při jejich stabilizaci a léčbě.

Připadala mi jako klon doktorky ze včerejší noci. Stejná sebejistota, ukázněnost a pohyby, který prozrazovaly silnou vůli. Jak můžou tyhle lidi někdy pochopit pochyby a žízeň, kterou cejtí člověk na kraji propasti? Mají stejnej strach z nicoty, prožívají někdy pocity odcizení, nepatřičnosti, zhnusení společností? A pokud nemají, jak chtějí léčit nás, kdo tohle cejtí?

Na tohle sem myslel, když sem mě zeptala na moje dnešní pocity a dojmy, aby je mohla porovnat s tím, co si přečetla v mý složce.

Řek sem poměrně upřímně, že se cejtim dost blbě, ale na druhou stranu se necejtim bejt dost blázen, abych musel pobejvat na TAKOVYM místě. Že sem to asi přehnal... možná trochu ovlivněnej alkoholem a psychickym vypětim posledních dnů.

Přikyvovala, že se k tomu vrátíme a zapíchla v papírech prst do kolonky POŽIL JSTE NĚJAKÉ DROGY, kterou sem včera vyplnil jako MOŽNÁ. Ptala se, jak moc je TOHLE velký problém. Tak sem začal vysvětlovat, že drogy sem bral jen sporadicky kvůli experimentálním účelům a alkohol pro mě nikdy nebyl problém. Ale nezdálo se, že by jí to nějak zvlášť přesvědčilo. Zřejmě patřila k těm lidem, pro které je slovo droga synonymem smrti, úpadku, rozpadu osobnosti a nejčernějších životních scénářů. A přitom – taková to bejvá legrace.

Naléhala ně mě, že se můžu klidně přiznat a já vrtěl hlavou, že bych se opravdu hrozně rád přiznal, kdyby bylo k čemu, ale těch pár jointů, extošek, houbiček a tripů nepovažuju za něco, čím bych se vymykal generačnímu průměru. Vypadal sem asi přece jenom přesvědčivě, protože tuhle stopu opustila a vrátila se k mým obavám z prostředí.

-Z toho, co jste dnes ráno viděl nic nevyvozujte, tady dole to je oddělení pro těžší případy, chroniky a těžké recividisty, ale vy jste tu dobrovolně a váš problém je nejspíš reaktivní deprese, která při dodržování klidového režimu a nastavení řádu velmi rychle odezní, pro vás bude ideální první patro s klienty, kteří prožili menší životní otřesy a zde sbírají síly. A I PODLE VAŠEHO VYJÁDŘENÍ zde – ukázala k mý složce – přesně tohle potřebujete.

Podívala se na mě jako kdyby tenhle matematickej příklad byl dávno vyřešenej.

Uvědomil sem si, že má pravdu, zpátky se mi nechtělo, motal sem se tam v kruhu, ze kterýho sem TADY hodlal vystoupit. Tenhle krok stranou by mohl být krokem dovnitř.

Přikývnul sem. Ano, asi máte pravdu. Usmála se. Tak vidíte. A byl sem jejich.

-Tak já si tady něco zapíšu, zatím o tom ještě chvíli přemýšlejte, ale doporučuji vám týden, dva strávit zde u nás, ničeho se nebojte, prášky pro začátek vynecháme a uvidíme, jak se budete za pár dní cítit, souhlasíte? Nahoře můžete mít civilní oblečení a s lidmi se víc psychologicky pracuje. Budete mít svůj klid. Vidím samá pozitiva. A NAVÍC, navíc vám napíšeme neschopnost a budete to mít hrazené pojišťovnou. Prostě taková netradiční dovolená.

A to se mi líbilo. Lidi lítaj do karibiku, platí za to těžce vydřenými zlaťáky a já, privilegovaný skoroblázen, podniknu cestu do středu svý duše a ještě mi za to budou platit.

Spokojeně se sklonila nad mou složkou a něco do ní připisovala.

Zatím sem znovu myslel na to, jestli tyhle lidi dokážou pochopit běsy jiných lidí. Můžou to pochopit z učebnic, knih, soustavného pozorování lidí rozmrdaných životem na sračky? Pozorováním ZVENČÍ? Můžu jí říct, že mám někdy chuť popadnout nějakej blbej kvér a rozstřílet všechno kolem a pak o tom napsat báseň? Bože, asi ne, rozhod sem se vcelku rychle, že některý věci bude lepší zatajit. Jedině tak se vyhnu práškum, elektrošokum apod. Všichni to známe. Vyhoďme ho z kola ven. Přelet nad kukaččím hnízdem. Velká sestra. Nicholson, pomočování může začít. Ne, ne. Paní doktorko, budu říkat jen přijatelný věci. Nemyslím si, že mi pomůžete. Nemyslím si, že pomůžete komukoliv v týhle budově.

Uzrálo mi to v kebuli rychle.

Dovolená ano, ale nebudu příliš mluvit. Potřebuju jenom bejt v závětří a lízat si rány.

A pak? Pak je vždycky daleko. Pak je sto let. Pak bude všechno jinak. Zatím budu dál hlídat svý šílenství v únosných mezích.

A s tim sme se rozešli. Propustila mě a sestry mi vrátily můj civil a šup se mnou do prvního patra, mezi ty lehký případy.

VOLINA, LEHKÝ PŘÍPADI, NAHEJ TANEC ZA SVITU MĚSÍCE

Jmenovala se Olina, ale říkalo se jí Volina. Smála se na svět obrovskou pusou, která byla plná černozlatejch zubů.

Sestra za mnou zamykala mříže a Volina na chodbě dělala přednášku shluku pacošů, který stáli sdružený kolem její velký, energií sršící postavy. Všechny je převyšovala o hlavu, i když se hrbila, jako kdyby se chtěla udělat menší, snížit se na jejich úroveň. Vlasy měla rozhozený podél hlavy jako nějakej roztřepenej elektrickej kabel. Velký oči rejdily prostorem a střílely po lidech, jakoby v noch pořád hledala něco, co nenacházela. Mluvila tam nahlas, že to hraničilo s křikem.

-Já vole dycky, když byla bouřka, vylezla na střechu až k hromosvodu, ty vole, úplně nahá vole, sem se předtim vole svlíkla a šaty nechala u vokna vole a pak už sem vole lezla po střeše.

Nějaká ženská namítla, ale Volino, to muselo jít pěkně blbě po tom hromosvodu, jak si to dokázala, já bych se teda po hromosvodu nikdy nevyšplhala...

-Vole Jaryno, Jary, já nejsem ty, co by to šlo blbě vole, prostě lezeš nahoru, no musíš mít vole trochu síly v rukách a to já mám, sáhni si Jaryno, sáhněte si kdo chce!

A vykasala si rukáv a ukazovala všem ten zatnutej bicák a spokojeně řehtala:

-Jako šutr vole, jako šutr, to mam z toho že sem furt někde lítala, po lese ty vole a plavala, třeba v zimě ty vole, klidně sem se svlíkla a vlezla do řeky a plavala sem a tam, kolem mě sumci ty vole a jiný ryby, dycky připlavali, ryby sou ty vole zvědavý jako lidi...

A Jaryna namítla, ale Volino, jak to bylo s tou bouřkou? To si nám nedořekla, cos dělala na tý střeše?

A Volina pohladí Jarynu po zplihlejch vlasech.

-No co bych asi ták dělala ty vole moje zlatíčko! Sem tam tancovala, normálka, takhle, kolem hromosvodu!

A už se točila s pískáním kolem imaginárního hromosvodu a jak mě sestra vedla kolem, Volina po mě loupla očima a vítězoslavně se směje:

-Tak takhle sem tam ty vole tancovala!

A Jarka se zas ptá:

-A to tě vaši nechali, nic na to neříkali?

-No jo, vole Jaryno! Mysleli si chudáci, že mam o kolečko víc, ale já vole ne, nemám, maximálně o půl kolečka! Maximálně, ty vole o půl kolečka!

Pomyslel sem si, že tady musí bejt spousta lidí jenom kvůli nedorozumění.

Chtěli ty vole tančit a nerozuměl jim, ty vole nikdo. Jsou tu.

Chtěli netradičně oslavovat nahotu. Jsou tu.

Společnost sprostě trestá ty, který na ní vystrčí nahou prdel.

No ty vole, takhle to je.

Sestra mě zatím dovedla na pokoj, kde nikdo nebyl, k ustlaný posteli u dveří, ukázala skříň, otevřela ji, no jo, tady ty volný fochy to bude vaše a skříňka vedle postele, sou tam nějaký časopisy, tak ty vyházejte do koše, asi tu zůstaly po tom před váma... ježíš, sou tam nějaký plesnivý vohryzky, dobytek sakramenskej. Tady to vidíte, dva metry vodsud je koš, ale ten dobytek to házel dovnitř, no nic, to už si vyklidíte, ne?

Přikyvoval sem.

A pak mě zas vedla na chodbu, ale to už se Volina zaměřila na nás a smála se na sestru:

-Co to Maruš vedeš za zajíce?!

A sestra jenom mávla rukou NOVEJ, NO a vedla mě na sesternu a tam byly další dvě a prohlídly si mě a daly mi na ruku žlutej plastovej náramek, takovej, co se nedá přetrhnout, jen ušmiknout nožem, a ty byly zamčený v trezorech, a poslala mě zpátky na pokoj, že můžu do oběda dělat, co budu chtít, protože je neděle a nejni žádnej program. A nastlala mi do náruče dva erární ručníky a navrch položila mejdlo a jestli čekam šampon, tak to si musim nechat poslat po rodině nebo si zaplatit nadstandard a jestli budu chtít oholit, tak pučujou strojek za dvacku a jestli budu chtít kafe, tak na chodbě je automat za deset a jestli budu chtít čaj, tam na chodbě je várnice a sou u toho i plastový hrnečky a jestli budu mít nějakej dotaz, tak ať přijdu a zeptám se, ale ať nechodim furt, maj taky jiný věci na starosti, než odpovídat na blbý dotazy.

No a tak sem šel poučenej zpátky na pokoj s ručníkama a mejdlem kolem Voliny a ta na mě houkla:

-Pak ty vole přiď! Zatancujem si vole!

A já prošel bez hlesu kolem a na pokoji sem si sednul na postel a studoval ten náramek a zjistil, že je potištěn čísly a zkratkou léčebny, zřejmě kdybych utek a někde se oběsil nebo skočil do řeky, tak kvůli identifikaci... a během těchto memento mori sem si uvědomil, že se mi vlastně už docela dlouho chce chcát, tak sem zas vyšel na chodbu a zeptal se olysalýho chlapíka v teplákovce opřenýho do zdi /jako kdyby jí chtěl propadnout/, kde je záchod a on mlčky ukázal na konec chodby a tak sem zas procházel kolem toho hloučku a Volina se zhoupla se v bocích, VOLE CHODÍŠ TADY JAKO NÁMĚSÍČNEJ a už byla přede mnou a chytla mě po chasnicku TOHLE BUDE POLKA VOLE a smýkla mnou a já upad na zem /nebyl sem na to připravenej, protože sakra sem přece v pakárně a měl bych tu bláznit a ne tancovat a válet se po podlaze... ale to válení po podlaze, to k tomu zas docela patří, uvědomil sem si/ a začal se smát, protože situace se celej den vyvíjela čím dál do větší absurdity a skončilo to touhle groteskou, v pakárně, na podlaze, nade mnou se tyčí jakási amazonka, se kterou se mi právě nepovedlo taneční číslo, takže sem se smál a smál, až sem začal slzet, protože mi to všechno připomínalo moje oblíbený krátký absurdity od ruskýho spisovatele Daniila Charmse, kterej nosil buřinku a mazal si do vlasů brilantinu a byl tak šíleně progresivní, že nutně musel skončit někde ve stalinskejch lágrech a já tu ležim a sem taky v takovym nějakym lágru a zcela nepochybně se každou chvíli někde objeví Ivan Bezprizorný a Mistr a Markétka a mluvící kocour a Joshua Ha Nocri a jiný figurky...

-Ty vole, ty si teda slušný pako! Říkej mi, vole, Volina.

Podala mi ruku ta amazonka a já vstal a ona hned vyzvídala.

-A jak se vole menuješ?

Tak sem jí řek, že Jiří.

-Jiří, do prdele, vole, míří.............A proč seš tady Jiří?

A prohlížela si mě Volina jako na rentgenu a hlouček pacošů, kterej tvořily tři, čtyři ženský s poplašenými výrazy a já nevěděl, jak na to odpovědět, ale pravda mi nakonec připadla jako nejlepší řešení.

-Proč sem tady? No... asi... asi z nešťastný lásky.

-Týýýý vole, to je romantický jako svině! Kvůli lásce tu ty vole není teda vůbec nikdo! Seš vole normálně první!

-Holkýý, vole, je tady kvůli lásce!- Obracela se k tomu svýmu fanklubu, což byly většinou utrápený ženský, který se dílem smutně dívaly z oken, dílem nervozně těkaly pohledy mezi mnou a tenkejma liniema dlaždiček na podlaze... prostě po všem, co mohlo mozku zaručit chvilku bez nutnosti myslet na aktuální situaci.

Volina po mě dál válela svý oči a zkoumavě si mě prohlížela, co ze mě ještě vypadne a já řek tu největší blbost, co mě mohla napadnout.

-Myslel sem, že je to oddělení pro lehký případy.

A Volina se divoce, strašně zasmála. Jako postava v klímovskym románu.

-Prej lehký případy ty vole! Ty seš případ! No jasně, že lehký, těžký případi si matlaj hovna po sobě a vyvolávaj satana ty vole, ty vole když jim v noci zavřou pokoje, to by ty vole nevěřil, co se může dít... a von občas přijde... - Dodala tajemně, jako kdyby věděla všechno a všechno tu měla pod palcem a vlastně vona tu řediteluje a je hlavní osobou, královnou Slunce a majitelkou klíčů...

Okny se dovnitř lepilo letní slunce.

Měl sem pocit, že tu buď úplně zcvoknu nebo se velice rychle vyléčim.

Doufal sem v to druhý.

Tak sem se vyjádřil, že jdu na hajzl a že se ještě vrátim a Volina řekla, TO SI VOLE PIŠ, JÁ BUDU VOLE TADY a taky tam byla, když sem se vracel a Volina mě zase stáhla k sobě POĎ SEM, KAM FURT CHODÍŠ a zas se vyptávala, jestli sem už někdy v pakárně byl a smála se, když sem říkal, že ne a vona hned, že sem teda něco jako pakopanic, NAPROSTEJ PAKOPANIC, no ty vole poprvý, všechno je vole jednou poprvý, ale tady nahoře je to docela vole pohoda, můžu si tu svobodně chodit po chodbě, chodit do kuřárny a zejtra přijde sociální pracovnice a když budu chtít něco donýst ze sámošky, jako cigára, salám, sušenky, čokoládu, /KDYŽ teda VOLE budeš mít prachy/, tak ti to vole všechno ta socka přinese. Jo, TADY JE TO POHODA. A vo svět venku se nemusíš starat, protože ty vole, svět venku, ten ti neuteče, bude tam furt, zatimco ty tady vole budeš jako zašitej, jako na tý vole parádní dovolený, tak z toho nebuď takovej smutnej a jaký bereš prášky, no ty vole žádný, to je hustý, a dobrovolně seš tu, no tak to je ty vole pohoda taková, že to slon nežral a vopice nevychcaly... no jak říkam vole Jiří, hlavní je mít cigára a to je to hlavní vole tady, pak už se to dá snýst, protože když se vole nudíš, prostě deš na cígo a pak se zas vychcat a pak třeba koukneš k někomu na pokoj a pak deš zas na cigáro a vono to všechno nakonec uteče a docela příjemně, když teda máš cigára a prachy na ty cigára, to je skoro úplně jako v krimu, tam si taky nebyl, ne? No ty vole, ty seš takovej vymydlenej klučík, skoro nepolíbenej, vymalovanej jak z gymnázia, zbloudilej ovečka Jiřík... hahaha, ale to já jen tak, jak říkam, hlavní je mít cigára a všechno jde ty vole Jiří! Tys snad spadl z úplnýho nebíčka...

FOTŘÍK, CIGÁRA, KDO CHCE BLÁZNA?

Pak nás ale z tý iniciační přednášky vytrhla sestra Maruš, že za mou přijel otec a čeká dole na dvoře, dovnitř jít nechce, tak prej můžu já za ním ven, když sem tu dobrovolně, a Volina říkala, NO JO JIŘÍ, některý rodiče to vole prostě neunesou, že se jejich mazánkové najednou ocitli tady, z toho si nic nedělej, hele běž za nim a buď na něj hodnej, voni ty rodičové hovno vědí většinou a sou zmatený, tak jim to ještě vole neztěžuj! Hahaha.

A sestra mě provedla přes troje mříže k výlezu z pakárny a zavřela za mnou dveře se slovy, PAK ZAZVOŇTE.

Otec stál pod schodištěm a kopal do stěrku. Prohlížel si mě nedůvěřivě a držel v ruce karton červenejch Marlborek. Kroutil hlavou, přesně tak, jak sem si to představoval, že bude kroutit.

-Přivez sem ti cigára synu.

-Tak dík.

Vzal sem karton a sedli sme si na lavičku. Bylo horko, že ptáci ani nepípli a kouř z cigaret nám dělal bojovou clonu. Začal hned frontálnim útokem.

-Co se děje synu? Ty přece nejsi blázen?

-No jasně, nejsem, jenom si potřebuju odpočinout.

-Tady? Tady si potřebuješ vodpočinout?

-Jo, tady.

-Vždyť si byl vždycky chytrej!!!

-To nic neznamená. Mají tady inženýry, vědce, časem se určitě objeví nějakej politik...

-Já tomu prostě nerozumim, muj syn v... blázinci.... to je fakt v prdeli, co já komu řeknu?

-Nikomu nic neříkej. Řekni, že sem vodjel na dovolenou. Všichni tady tomu říkaj dovolená.

Zarazil se a pak zaradoval.

-No vidíš! Dovolená je super nápad. Dovolená...

Pak chvíli mlčel, ale najednou se zas nasupil:

-Hele... vstávej, nasednem do auta a jedeme pryč.

-To nejde.

-Jak nejde? Proč nejde? Pustili tě ven, kdyby si byl blázen, tak tě nepustí. Nepatříš sem!

Vstal a nervozně chodil kolem lavičky. Pak mě zničehonic chytil za ruku a zavelel Pojď!

Prudce zatáhnul a já spadnul do štěrku.

-Co blbneš tati?

Pustil mě a bezradně rozhodil ruce. To není možný, to není možný, říkal pořád dokola a potřásal hlavou. Můj syn! V blázinci!

Vysoukal sem se zpátky na lavičku a oprašoval si štěrk ze zpocenejch dlaní.

-Hele tati neboj, žádný prášky mi dávat nebudou, potřebuju jen nějakej čas, taková dovolená, navíc sem v pracovní neschopnosti, pojišťovna to platí... tak o co de?

-No tak aspoň, že tak.- Na chvíli ho to uklidnilo, ale hned si našel další důvod k znepokojení.

-No ale nemysli si, v práci se to dozví, uvidí razítko z blázince na neschopnosti a už tě nebudou chtít, kdo chce blázna?

KDO CHCE BLÁZNA. Ta věta se mi hrozně líbila. KDO CHCE BLÁZNA. To je jak z novin. Skoro jako KAM S NÍM?

Vykouřili sme další cigaretu, během který mi vyčítal, co mu to dělam, přece vim, že v neděli nikdy nekouří a dneska už má čtvrtou. Odpověděl sem, že já mam aspoň desátou. Rozrušilo ho to.

-Takhle ti ten karton dlouho nevydrží! Ale víš co?! Další ti UŽ nepřivezu! Musíš se uzdravit než ho vykouříš!

-No vidíš to, hned sem víc motivovanej.

-No vidíš. Neměl sem ti žádnej karton vozit. Víš co? Dej mi to zpátky! To tě naučí. Zejtra přiklušeš.

Vyskočil zas z lavičky a natahoval ruku.

-Jak chceš.

Podával sem mu karton zpátky.

Vstal, podíval se na ten karton, jako kdyby ho nikdy neviděl a pak zas na mě, jako kdyby mě nikdy neviděl. Zavrtěl hlavou a zase si sednul.

-Je to všechno blbina. Blbina. Chceš bejt zajímavej, aby tě všichni litovali, jako tvoje sestra, ta už tu byla několikrát. To chceš pro ní bejt nějakej vzor? Velkej bratříček je taky v blázinci? Jak jí teď mam vysvělit, že bejt v blázinci je špatný?

Mlčel sem. Bylo mi to jedno. Kdyby se v ten samej okamžik vypařil on a budova blázince s nim a já zůstal viset ve vzduchoprázdnu, nepodivil bych se ani trochu. No ale chtěl sem ho přivést na jiný myšlenky, tak sem udeřil na jinou strunu.

-Víš, kdo tu taky je? Motejl?

-Nekecej, myslel sem, že je v krimu...- Zamyslel se a po chvíli zas vystartoval,- Tak vidíš, seš tu mezi samejma kriminálníkama, to si dopad!

-Mám ho vod tebe pozdravovat?

-Kašlu na něj a ty se na něj taky vykašli, s takovejma lidma se nemáš co kamarádit.

Jako kdybych ho přivolal, objevil se v jednom zamřížovanym okně v přízemí Motejl a začal halekat na otce.

-NAZDAR JIRKO, přijel si za synem?! HELE V KLIDU, se ti vo něj postaram! SE MNOU se mu nemůže NIC stát. V klidu, fakt jako jo, ZA TO TI RUČIM.

Otec trochu zaskočeně něco zabručel, pak vstal a šel blíž k tomu oknu a ptal se, jak se mu daří a že ho dlouho neviděl a proč tu je a Motejl říkal, že se ulejvá, hraje to na ty doktory ušmudlaný, a tak vůbec, v klidu, vo všechno je tady postaraný, taková dovolená jako, hele někdy bys to měl taky zkusit, hahaha a otec se nejistě usmál, co mu na to měl říct, kdysi se po hospodách něco napotkávali, zachlastali, ale otec vždycky věděl, že nakonec se musí jít domu, zatímco Motejl poletoval po barech několik dní a už za bolšána měl různý flastry, příživu, pár rvaček, ublížení na zdraví, napadení veřejnýho činitele, pohrdání soudem, to všechno sem už věděl nebo se měl brzy dozvědět, ale to všechno se zároveň dalo vyčíst z toho jeho potetovanýho, svrašťujícího se těla a pohybů a nervozně cukajících víček, dalo se to vytušit... a otci to začalo bejt nepříjemný, tak mávnul rukou na Motejla, že už musí jet a obrátil se ke mně a podal mi ruku a skoro neslyšně mi říkal.

-Nekamaraď se s nim, to neni nic pro tebe, je to starej kriminálník.

A zatím Motejl volal.

-Ahoj Jirko, pozdravuj Na růžku a v Jiskře.

A otec se zas otočil k němu, že už vlastně nikam nechodí, znáš to, práce, rodina a tak, ale kdyby náhodou někoho potkal, tak bude určitě pozdravovat a odcházel k bráně a už se neotočil, jenom si tak vrtěl pomalu hlavou, tak sem se pomalu šoural ke schodům a Motejl mi ještě z okna vysvětlil, že sice preferuje Startky, ale Marlboro kouří taky a že ten Jirka vypadá dobře, sakra, von se furt udržuje ten tvuj otecko, v klidu teda, v klidu všechna čest...

Pomalu sem vystoupal schody, který sem si matně pamatoval z noci a tu krásně ztepilou sestřičku, madonnu těla, hladkou a jemnou a přál si jí zase vidět, ale byla doma po noční a místo ní mi otevřela nějaká jakákoli jiná. A už tam za mřížema stepoval Motejl a říká, dej nějaký cigára, když tě fotřík vybavil a já roztrhnu karton a podávám mu jedny a on říká, ještě pro Tonyho mladej, ale já řeknu: Ne, to stačilo a von se překvapeně podívá a sestra ho setře: No jo, somrovat cigára, to vám šlo pane Mládek a von na ní vyjede: Motejl, říkejte mi Motejl, všichni mě znaj jako Motejla! A sestra zvedne ukazovák, Pozor pane Mládek nebo vám nasadíme zase ten Lexaurin a Motejl se votočí zas na mě a: Vidíš je? Vidíš, jak si vyskakujou? Ale hodí zpátečku a odchází a brblá: Nechtějte nasrat Motejla, nechtějte ho nasrat... Tony, kde je kurva Tony!

A sestra mě vedla nahoru do patra a říká: Na toho krypla si dávejte pozor, občas mu to v tý palici přeskočí... proč myslíte, že je tady dole a ne s vámi na prvním patře, no, bylo tu už s nim pár incidentů, si nemyslete, a zachrastila klíčema v mřížích a zavolala do chodby: Holky vedu vám zpátky toho novýho!

Šel sem na pokoj a ten už nebyl prázdnej, ale na posteli u okna nehnutě seděl chlápek v teplákovce a kostkovaný košili a díval se na svoje bačkory, který visely těsně nad zemí a ani se nehnuly. Pozdravil sem ho dobrý den a on ke mně stočil zrak a pokývnul hlavou politou neměnným výrazem jako sádrovou maskou a vrátil se k původnímu programu.

Sotva sem stihnul ukrýt karton ve skříňce a venkovní svět se zase připomínal, tentokrát prostřednictvím telefonu.

S telefonama to bylo v pakárně takhle:

Telefonní přístroj byl pověšenej na zdi vedle sesterny a když se někdo zvenčí pokoušel spojit s někým zevnitř, musel projít filtrem číslo jedna na vrátnici, odkud vrátnej přepojoval na jednotlivý oddělení. Zapsal si jméno a hodnost volajícího zapsal do linkovanýho sešitu a přepojil na sesternu, kde čekal filtr dvě - sestra, která prověřila kompetence a když je vyhodnotila jako dostatečný, zase si zapsala čas a jméno a přepojila na přístroj visící na stěně a vyšla na chodbu a zařvala příjmení požadované osoby. Jednou, dvakrát, třikrát a když nikdo nevycházel, vždy se našlo pár snaživejch poslíčků, který ucejtili šanci dostat se k pocitu důležitosti a ujali se funkce spojek a prohledávačů záhybů pakárny.

Ale sestra Maruš měla ječák jako operní pěvkyně, takže sem na pokoji spolehlivě identifikoval svý příjmení a vyšel na chodbu a zapíchnul si prst do prsou s gestem TO JE PRO MĚ? a vona zas rozhodila ruce v gestu, NO JASNĚ TY VOLE, ASI TO TU VYŘVÁVÁM JEN TAK Z PRDELE, NE a tak sem došoural ke sluchátku a zvednul ho s nadějí, že je to ta moje LÁSKA, že se nějak domákla kde sem a všechno je jí líto a řekne: Vrať se, vypadni tam vodsud, tohle sem nechtěla, vrať se ke mně, vše odpuštěno, jenom se vrať, ach bože, nevěděla sem, jak moc trpíš, ALE TOHLE MĚ PŘESVĚDČILO, že fakt trpíš hodně, takže se vrať do mojí vroucí náruče, k mý nažhavený kundičce, vrať se, stýskalo se nám...

Ale byla to máma.

-Jirko, seš to ty?- Ptala se opatrně s nadějí, snad že to zvedne někdo jinej a řekne, NE, ten tu není, nikdy nebyl a nikdy nebude, kdepak Jirka, ten je zdravej jako řípa a silnej jako tuřín, duchovní ekvivalent švýcarskejch hodinek, ten by nikdy neskončil tady mezi námi PAKAMA... kdepak!

-Ahoj, jo. Sem to já mami.

Chvíli bylo ticho. Švýcarský hodinky odsekaly pět vteřin.

-Jirko, prosim tě, co blbneš?- V jejím hlase byl rozpoznatelnej ten úder, kterej sem způsobil její psychice potvrzenim faktu, že její syn vkročil do další fáze, institucionalizovanýho šílence... ach bože, jakej to byl KDYSI šikovnej, roztomilej, klučina, když V PĚTI LETECH přelouskal první knihu, co nebyla skoro vůbec s obrázkama... všichni sme na něj byli pyšný, hle genius.

-Neblbnu, jenom trochu bláznim, to je rozdíl.

Pokusil sem se o vtip.

-Nezkoušej na mě žádný chytračinky! Seš v blázinci!! - Vyjela.

-No jo, všechno kolem tomu nasvědčuje.

-Ty vole jeden!

Chvíli mi nadávala a já myslel na to, že společnost jako celek nutně potřebuje větší míru osvěty v tom, jak se chovat k čerstvě porozeným šílencům a začal sem jí uklidňovat, že si tu potřebuju jen trochu odfrknout od světa a ať na mě neřve, že tim můj psychický stav rozhodně nevylepšuje.

Pak přepnula do režimu vydírání, že babička v nemocnici se dost zhoršila, právě za ní byla a ona možná umírá a mně nic není, sem PŘECE mladej, zdravej, jenom si něco namlouvam a beztak to potřebuju do těch svejch básní a abych byl zajímavej a že sem sobec co sere na celej svět a...... zavěsila.

Nakouknul sem na sesternu a zeptal se, kde si můžu zakouřit. Sestry mávly rukou, pořád dozadu, vedle hajzlů, je tam napsaný VELKÝMI PÍSMENY KUŘÁRNA, číst umíš?

A tam na konci chodby za okopanými dveřmi byla místnost s jednim pootevřenym okýnkem u stropu a na plastikovejch zahradních židličkách seděli dva týpci v teplákovkách, další stál na židličce a vykukoval z toho okýnka. Vyčuhoval z řady tim, že měl na sobě potrhaný džíny, tričko EXPLOITED a číro pěkně na irokéze.

Popřál sem Dobrý den, opřel se o zeď a vytáhnul cigára.

Jeden z týpků se zvednul a stoupnul si přede mě s nataženou rukou.

-Dáš cigáro?

Dal sem mu. Strčil si ho za ucho a odebral se zase na svou židli. Povzbuzenej úspěchem prvního se zvednul druhej, načež třetí seskočil ze židličky... a bylo to. Minus 3 cigára.

Pankáč s trikem EXPLOITED si strčil vysomrovaný cígo za ucho, stáhnul mě ještě vo jedno a zapředl hovor. Jak se kdo menuje a tak.

Jmenoval se Petr a byl tu kvůli chlastu a téčku. Tady na tomdle voddělení, vysvětloval, sou skoro všichni kvůli chlastu nebo fetu, pak taky pár gemblerů a socek, co jim pod náporem exekucí a životního neštěstí lehce hráblo a pak nějaký ty pokusy o sebevraždu. NORMÁLKA. Ptal se, skrz co sem tu já. Zamlžil sem, že od všeho trochu, ale nic do plnejch... pohledem mi trochu sjel žíly a panenky a řek, že jo na smažku nevypadam, řízlej taky nejsem a kdybych byl bitkař, nechaj si mě pod práškama dole.

-Zajímavý. A kam tě dali? Kterej pokoj?

-Hned ten první u mříží.

-Nekecej, no tak to sme spolu na pokoji. Inžu už si potkal?

-Inžu? No nějakej chlápek tam seděl na posteli. Nevim, jestli je inženýr.

-Si piš, že je. A chytrej je, jako vopice, má nějaký patenty. Ale hráblo mu a skoro vůbec nemluví.

-No jo, to vysvětluje, že ani nepozdravil.

-No vidíš, inženýr, vzdělanej člověk a stejně skončil tady, jako my, blbci...- Zafilozoval.

-No jo, vzdělání tě nezachrání.- Odsouhlasil sem.

Tituly tě nezachrání. Nic tě nezachrání před sebou samým. Natož před druhejma...

Tak sme probírali inžu a sestřičky a pak se objevila Volina s Jarynou a bylo to už mínus 10 cigaret.

Kuřáckej kumbál se naplnil hrubym Voliny smíchem, zmatkem a nikotinovou mlhou, skoro jako kdyby sme nebyli v pakárně, ale na house párty. Za stěnou dusají beaty a DJ mixuje chemický bratry...

Máma se ale mezitim doma asi trochu uklidnila, protože znovu volala a sestra mě naháněla a nakonec vyhmátla na kuřárně, nakoukla KURVA TADY JE ZAHULENO a že mě vyvolávala a že jí nebaví mě pořád někde nahánět a ať si to du laskavě zvednout, že volá zase máma.

Požádal sem jí ať vyřídí, že tu nejsem a vona kontrovala, že není žádná moje sekretářka, ať zvednu zadek a řeknu jí to sám.

A Volina mě kopla jemně do čéšky.

-Vole máma, to musíš vzít, vole co já bych za to dala, kdyby mi volala máma a ty, nejdřív fotr a teď máma, zajímaj se vole, musíš se vole taky zajímat.

Zahodil sem cigáro do stojanovýho popelníku a došel zas k tomu telefonnímu krámu a řek mámě HELE PROMIŇ, mrzí mě to, jestli můžeš, pošli mi prosim tě nějaký trika, ty černý, se nebudou tolik špinit a pantofle, ručník nebo dva a nějaký kraťasy a pozdravuj babičku a řekni jí, že sem nemocnej, protože sem nemocnej.

Odpověděla už docela klidně, že to všechno pošle poštou v balíku a hlavně ať si nenecham vnutit nějaký prášky, že to je začátek konce. Uklidnil sem jí, že farmaceutickým průmyslem pohrdám a tak sluchátka mohly bejt v klidu zavěšený a mohli sme se oba dva jít potýkat se svými problémy zcela samostatně.

Byla neděle. Léto. Kocovina odletěla. Svět, kterej sem znal, odvanul pryč. Vida, jak je to snadný. Vždycky sem si říkal, že bych se do blázince chtěl podívat a teď sem byl v něm. Jistym způsobem se mi to líbilo. Realita má tolik příček k prozkoumávání, všechny je můžem osahat a vůbec, sou horší věci, třeba bejt v krimu.

Jako v klidu Jirko, v klidu... zatím v klidu.

...

Ve 12.45 sestry zařvaly na chodbě OBĚD a všichni sme se sešli u mříží před schodištěm do spodního patra. Sestra nás spočítala a už sme dusali po schodech do jídelny.

Zas tam byl Motejl a mával na mě, že mi drží místo.

Volina mi řekla, ať si ho nevšímam a táhla mě ke stolu jinam. Motejl nechal ruku spadnout dolu a křiknul, že jestli to je proto, že když sem nahoře a myslim si teda, že sem něco kurva lepšího, ať si teda v klidu políbim prdel a já šel nafasovat blaf. Vedle něho seděl ten ukrutnej ksicht TONY a utrousil k Motejlovi: Co je to magora? Motejl mu něco tiše vysvětloval a TONY mě temně sledoval. Já temně sledoval omáčku a maso a knedlík. Český příběh v kostce.

Umělohmotný příbory by maso nedokázaly odříznout, na což bylo myšleno, takže maso bylo rozsekaný na malý kousíčky, stejně jako my všichni.

…

ŘÍKEJMIJARDA

Odpoledne se ještě zastavil terapeut, takovej mladej šamstr s culíkem ŘÍKEJ MI JARDA, kterej měl zápěstí omotaný hipíckými náramky z barvený bavlny /voněl po aromatickejch tyčinkách, ale mě nepřechcal, prsty měl žlutý od cigaret a pravděpodobně si sem tam zahulil, protože použil 3 x slovo POHODA/ a ptal se, jestli něco nepotřebuju. Řekl sem si o sešit a propisku, protože JSEM SPISOVATEL a chtěl bych si udělat pár poznámek. Nenechal se tim zaskočit a odběhnul na sesternu a za chvíli se vrátil s linkovaným blokem formátu A5.

Pak chvíli vyzvídal, o jakých tématech píšu, a když sem ze sebe namáhavě vysoukal, že TAK JAKO o všem možnym, CO MĚ POTKÁ ale hlavně o lůzrech a spodině společnosti, protože nic jinýho neznam, vyjádřil se, že terapie psaním SKVĚLE FUNGUJE a vůbec, nejeden ztroskotanec se už propsal na společenské výsluní. Když sem na něj vrhnul nedůvěřivej pohled a on se ujistil, že dnes už opravdu nic víc pro mne udělat nemůže, zdejchnul se s tím, že se bude těšit na naše další hovory a že zejtra bude terapie a tam to rozvedeme a ať to zatím beru statečně.

Takže pohoda a zbytek odpoledne sem strávil vybíráním knih z ústavní knihovny a listováním v nich. Sem tam sem zapad do kuřárny na čudku a nechal se obrat o dalších pár cigaret. Proběhla klidná večeře a večer před usnutim sem si zapisoval do sešitu litanie na svět.

SEŠITOVÉ ZÁPISKY I.

Vo světě si můžete myslet cokoli, ale moc s tim nepopichujte okolí, protože okolí je připravený jen na ten svuj výklad světa, což je koneckonců pochopitelný, lidi kolem většinou nejsou žádný myslitelé a výklad světa jim může bejt v podstatě ukradenej, takže si to svoje vyřeší v pubertě, kdy se jim to v hlavě ustojí a potom to jenom zakonzervujou a žijou s tim celej život, dokud je nějaká kataklyzmatická událost nerozhodí natolik, že ty svoje konstrukce už neudržej pohromadě a skončí v blázinci, kde se jim doktoři pokoušejí, jak nějaký zedníci, pomoci znovu postavit lešení a všechny ty pobouraný zdi se pokouší stabilizovat podpůrnou konstrukcí, ale většinou musí stavět od začátku, a tak staví a staví, ale nikdy jim nedojde, že to dělaj špatně, že by vůbec nic stavět neměli, protože chyba je už ve výkresu…

Tak pravim já, blázen a pacient z postele u okna, vedle povlávajících, potrhanejch záclon. Někdo, na kom společnosti moc nezáleží, ale koho nemůže tak docela odkopnout, protože zbytky křesťanskejch přikázaní udržujou v chodu mechanismus pomoci slabším, divnějším, vzteklejším...

A jako vzteklej pes, blázen a otrapa můžu bez překážek stupidních konvencí o tom, co cítim, když jsem zavřenej za tlustejma zdma a chladnejma mřížema pozoruju lidi, takoví jaký jsou, jakýma se stavěj a domejšlím jejich příběhy a z pohybu rukou, usuzuju a soudím, jak moc to s nima zacloumalo.

Jako s timhle inženýrem z vedlejší postele. Působí dojmem psa, kterýho někdo zle zmlátil. Černovlasej, vysokej, temnej chlápek s měkkym pohledem kolem čtyřiceti. S ohnutejma zádama šoupe nohama, když se táhne chodbou v těch svejch pantoflích a teplácích prověšenejch v kolenou. Kdyby se narovnal, natáhnul oblek, arogantně se usmíval, v koutku měl cigáro a rozhazoval bonmoty, mohl by kandidovat za kteroukoli kurevskou politickou stranu. Trochu vybrousit čočky do ocelovejch špendlíků a bude z něj extra klasa. Jenže on je uvnitř zlomenej a zlomila ho ženská. Blbá nána, odbarvená bloncka, jejíž fotku v utajenejch chvílích žmoulá mezi prstama. Myslel sis inžo, že se nekoukám, že čtu něco rozvalenej na bílý posteli, že ostatní jsou někde po chodbách a hrajou na schovku se sestrama a doktoři počítaj babu, ne. Já se dívam, i když čtu, sem se tak narodil, abych koukal, abych se dobře díval, bůh mi řekl, jdi a dívej se... a tak jsem se díval a snažil se dívat dobře a pamatovat si a vidět, jak to asi bylo a bylo a tak.

Jo NÁNA. Vzal si ji. Chodil do práce. Nosil výplatu. Do hospody nechodil. Ušetřil na auto, barák. Jezdili do Chorvatska. Stavěl barák, pečoval o kytky v glazovanejch květináčích a nikdy jí nebyl nevěrnej. Když s ní spal, pomalu přirážel a šeptal jí, že jí miluje.

Jí se líbily jeho chlupatý prsa, ale když zavírala oči, představovala si filmový herce a možná debila od nich z práce, kterej když se usmál, akcie plynáren vyletěly nahoru.

Jak to bylo s orgasmem, tak asi nebudu daleko od pravdy, když si tipnu, že z její strany nikdy. Vlastně ho měla ráda, ale nelíbilo se jí, že je takovej nemastnej neslanej. Možná kdyby občas někomu rozbil držku nebo seřval pokladní v supermarketu, tak by s nim zůstala. Ale nerozbil a neseřval. Byl měkkej jak kočičí tlapky.

Opustila ho s tím debilem z plynáren, ve firmě ho přeskočili, žena vysoudila barák a alimenty. Zbylo mu jenom propocený tílko.

Život je občas svině inženýrskej. Teď čumíš do zdi, utíráš si velkej, měkkej nos chlupatym hřbetem ruky a víš to taky, víme to, uvědomujume si to a proto jsme tady. Uvědomili jsme si naplno něco, co budeme muset teprv zpracovat. Život je svině. Musíme bejt taky.

Možná se dostanem zpátky možná ne. Možná zas naskočíme na rozjetýho vlaku a budeme pomáhat rozjíždět den co den buchary, možná nám to půjde a udělaj z nás malý šéfy, možná nám to půjde líp a udělaj z nás správce směny. Možná budem půjčovat na úrok a shánět maníky k bucharům, možná budeme mít bílý límečky, nebo ještě líp - možná ty bílý límečky nakonec pověsíme, až seženem dost šílenejch do party pod korouhev revoluce...

Možná si ostatní můžou myslet, že jsme blázni, možná je to tak lepší. Až se s tím vším vyrovnáme, vyjdeme zas ven, schováme se za nasazený masky přátel pokroku. Budeme platit daně, skřípat zubama, šoupat nohama a držet huby, protože jednou to praskne a my na to budeme čekat trpělivě jako psi, co se můžou kdykoli změnit ve vlky.

Něco vám o bláznech řeknu. Maj chvilky, kdy si připadaj jako jediný a poslední v celym vesmíru, kdo se ještě nezbláznil. Mají pravdu? Jsem tu, abych to zjistil? Kočičí tlapy usekat a místo nich ocelový háky kapitána HOOKA. Pak budeme mít šanci.

DEN D plus 2, RÁNO, SLUNÍČKO, PROGRAM

V sedm hodin ráno se rozsvítila chodba. Do pokojů vpluly matrónský postavy sester, který vypadaly tak zdravě, jako husy běžící ranní loukou a halekaly na nás:

-Vstáváme, vstáváme. Je krrrrásnýýýý rrránooo...

Bylo to skoro stejně příjemný jako bejt politej kýblem studený vody.

-A nožičkama mrskat! Pane inženýre, těšíte se na snídani? - Inža něco zahuhlal. Asi to mělo bejt: Dejte mi kurva všichni pokoj, ale ven se dostalo jen:

-Jistě sestřičko.

-Ale tady pan Masař si myslí, že bude spát dál? Ale to by nešlo pane Masař, pojďte, ať už sme z postele venku. Sluníčko ČEKÁ!!!

Ptal sem se sám sebe, jestli existuje nějaký učebnice, kde všechny tyhle debilní hlášky berou a memorováním si je osvojujou. A jestli ne, někdo by ji měl napsat a pojmenovat: Učebnice bohorovných žvástů od A do ZET.

Takže sem se na posteli posadil, deku sem ale nechal ležet přes rozkrok, abych zamaskoval ranní erekci, ale stačilo chvíli se rozhlížet a erekce mě opustila s lehkostí motýla.

Jedna ze sester chodila s kyblíkem od stolečku ke stolečku a mydlila je hadrem. Musel sem zvednout knížky, který sem včera stihnul vyzobat z místní knihovny a dát si je na postel, dívat se, jak to mydlí, na její růžovou rukavici, na žlutej ožmolkovanej hadr, na její automatický pohyby, netečnej ksicht, tušit koleje, který jí dovedly až sem a povedou dál, až do důchodu a když se jich bude držet, neskončí na mym místě a nebude se dívat na jinou mroží královnu s náznakem kníru, jak šolíchá stolečky, jak je vomydluje, jak nemyslí na nic nebo jen na strašně málo....a připadalo mi to uhozený, debilní, hloupý, nesmyslný. Hadr smrděl stoletou špínou a jarem a kyselym semenem a nacismem a hrobem. K ničemu vesmíru nepřispíval a k sterilitě už vůbec ne. Ale zřejmě to měla napsaný v popisu práce a musela zaškrtnout kolonku ve výkazu.

Sestry viděly, že se zvolna sbíráme a hbitě se přesunuly do dalšího pokoje, odkud sme za chvíli uslyšeli:

-Ale pane Martínku, vy byste ještě spal a přitom už je takový krásno ráno, sluníčko svítí, podívejte se, rozhrneme záclony a pustíme to sem natotata...

Kovové zařinčení jezdců v kolejničkách, tlumený výkřik pacienta:

-Au...moje oči...

Inža postával u okna a pankáč Petr /pan Masař/ si voblíkal tričko Exploited a tvářil se kysele. Ptal sem se ho, co bude dál a von odpověděl, že NEBOJ, VONI už nám připravili program. Nejdřív bude rozcvička, pak komunita, individuální terapie, pracovní terapie, výdej prášků, výpomoc v kuchyni, nudit se nebudem, sou na nás nachystaný a přes víkend odpočatý. Přece nás nenechaj hnít v nějakejch neplodnejch melancholiích a neuspořádanejch myšlenkovejch procesech. Správně poskládanej režim to z nás vyžene. Je vědecky dokázaný, že režim lidem pomáhá. Zvlášť těm, co maj s režimem venku problémy. TADY je třeba to do nás dostat, tu pravidelnost, ty linie, ty osnovy. Třeba v KLDR o tom vědí svý, Stalin vo tom věděl svý a tady ti doktoři, jsou ještě o krok dál. Mají školy, někdy i dvě, přečtený knihy, někdy až stovky a tam v těch knihách se to všechno píše a je to podepřený grafy a statistikou.

A ze všeho nejdřív přijde tužení těla, protože už od starýho Řecka je znám recept, že když člověku narostou svaly, duše to pak dožene.

Předtim ještě předpisově ustlat postel podle vzoru ostatních, urychleně se vychcat a pak honem do společenský místnosti, kde ty svaly a duše napumpujeme do radostně hypertrofovanejch forem.

DISCOPŘÍBĚH.

Společenská místnost bylo něco mezi malým divadelním prostorem a tělocvičnou. Po stěnách byly rozvěšený kresby a malůvky pacientů, ale jenom ty nejpozitivnější, ty s oběšenci a rakvemi a šibenicemi se uložily do skříní, aby neburcovaly k odporu a pocitům zmaru. Kdepak, na zdi patří jenom kytičky a mandaly a sluníčka topený v blankytu... to je taky vědecky dokázaný v časopisech v učebnicích, co byly napsaný dřív, než sme se všichni narodili, takže to musí bejt pravda. No a před podiem se zataženou sametovu oponou už postávala terapeutka. Osoba narvaná ve fialovejch elasťákách, žlutym tričku a s červenejma potítkama na rukou. Byla trochu při těle a zpod všech těch těsnejch aerobikovejch věcí jí vylejzaly tukový pneumatiky, úplně jako život sám, kterej si proráží cestu přes barikády. Kozy vtlačený do příliš těsnejch košíků, řvaly na nás, chyť si mě, chyť si mě!

A Janička si už nad svou cvičební karimatkou protahovala ruce a nohy a tvářila se vesele.

-Takže DOBRÝ RÁNO VŠEM! Vidím mezi námi novu tvář, jak se jmenuješ? Jirka? Krásný jméno, já sem Jana, AHOJ, tak paráda, začneme, na nic nečekáme, pustíme se do toho! Aááááááááááá rozpažíme! Upažíme! Nádech! Trochu se protáhneme, spustíme ruce dolů, zkoušíme se dotknout podlahy a znovu nahoru a dolu a nahoru a dolu a sáhneme si na tu podlahu, PANÍ uklízečka jí stihla vytřít, nemusíte se štítit, hahaha, no Petříku, pořádně, ty ses nám ale nevyspal zrovna do růžova a pane Inženýre, zkuste to taky, nebojte se toho, je to jen pohyb a ten je zdravý, táák PARÁDA, to je vono...

A když sme se tak dostatečně rozklátili, udělala krok zpět k magiči na umakartovym stole a stiskla knoflík a Michal David spustil: KRÁSNÝ PŘÍBĚH MÁME DNES... Poupata. Ty vole, umřel sem a sem v pekle. Do těchto zdí nikdy rocknroll neproniknul.

A Jana už to začala rozjíždět s poskoky a úskoky a postavy všech těch chovanců se naprosto nezkoordinovaně jak v nějakym surreálnim, infernálnim videu, pohybovaly po šílenejch osách, který by žádnej choreograf nevymyslel. Kdyby to někdo natočil jako klip, byl by to vážnej kandidát na nějakou festivalovou cenu. Visions of Dante by se to mohlo jmenovat.

Michal David dozpíval, Jana vypnula magič: A teď jdeme získat trochu SÍLY! A síla se získává nejlíp jak? No přece s kamarády kliky! A dém na ně! Vrhem se na podlahu a zkusíme aspoň deset!

Fetky a smažky samozřejmě popadaly na hubu hned při prvnim kliku a tvářily se otráveně.

-No tak neflákáme se, užíváme si to, cítíte, jak svaly pookřívají a zaplavuje vás radost z pohybu, ze života?! Paráda! Krev proudí celým řečištěm a odplavuje všechny negativní emoce. Ano, tělo je krásný nástroj pro docílení POHODY!

Teoreticky sem s tim souhlasil a tak sem předvedl deset předpisových kliků.

Terapeutka JANA nadšeně vykřikovala:

-No podívejme se, co tady máme mezi sebou za sportovce! Máš jeden zlatý puntík, napíšu ti ho do hlášení!

Fetky a smažky mě sjely nepřátelskými pohledy. Napadlo mě, že sem to asi přehnal, ale nemohl sem si pomoct, vyrostl sem ve sportovní rodině. Vždycky sem byl schopnej na nějaký kalbě padnout k zemi, udělat dvacet kliků a pak pokračovat v pití piva a šlukování jointů. KALOKAGATHIA. Ve zdravém těle, zdravej chlast. Vony i ty jointy chutnaly víc, když ste měli roztažený plíce. Něco na tom sportu je...

Ale Janička už měla překvaltováno do orientu.

-Na závěr dnešní povedené rozcvičky zařadíme nádhernou jógovou pozici, jmenuje se Vítání slunce, SLUNCE, vnímejte to slovo, jaká je to krása a síla v tom slově, prociťujeme paprsky nám vnikají až do hrudi a plní je radostí v očekávání dalšího krásného dne. Nádech, výdech, jak je krásné žít, musíte to prociťovat. Musíte mít radost z toho JSEM!

P R O C I Ť O V A T!

A teď popřejeme pěkně jeden druhému: Měj hezký den! Opakujte po mě!

MĚJ HEZKÝ DEN! Opravdově, musíte to říct opravdově, v tom je ta síla! Nejsou to jen slova! Podejte ruku svému sousedovi a řekněte mu opravdově, PŘEJI TI KRÁSNÝ DEN.

Vedle mě stál Petr, tak sem mu podal ruku a řekl mu ta slova. On se tvářil kysele a vypadal jako kdyby mu obličej celou noc valchovala pračka a řek mi, NO JO, TOBĚ TAKY.

A Jana je plná elánu a radosti a smíchu, její špeky proti našim rachitickejm postavám. Přistihuju se se při zdravý myšlence, kdo jí asi šuká a jak moc se přitom ty špeky asi vlní. Určitě to musí bejt pěkně radostnej, živočišnej šuk. A na konci šuku si možná přitáhne kolena k prsům a řekne zpocenýmu chlápkovi s počínající pleší:

-Tohle je dobrý na děti, tvoje spermie útočí na moje vajíčko a já jim to dovolim. Chceme přece děťátko...

A vidim radostnou mužskou tvář a chlupatou ruku, která hladí to měkký, bílý břicho...

Ale to byly jen bleskový myšlenky, který sem bleskově hodnotil. Jo, muj problém sou tyhle rychlý, bleskový představy. Exkurze do cizích životů, který mi ale vůbec v ničem nepomáhaj. Necejtim životy těch druhejch. Nemám v sobě dost soucitu. Kdybych měl, mohl bych cejtit tu ruku na jejím břichu a lásku, která proudí mezi dvěmi bytostmi. Lásku. Ty vole lásku.

Kdybych to všechno měl, třeba bych pak něčemu porozuměl a nemusel být tady.

Ale co nemám já, nemají ani ostatní. Všichni jen předstíráme zájem a pochopení, protože je to konvence. To se tak nosí. To se tak říká. Jak se jmenuješ? Jirka? A koho to kurva zajímá? Řekněme si rovnou na rovinu – Co pro mě můžeš udělat a co za to?

Prohlížíme se, soudíme se, poměřujeme a během toho všeho zvolna umíráme.

Ale jsem zas tady mezi rachitickejma postavama ve volnejch teplácích a vytahanejch tričkách, který už prošly dvacítkou blázinců a pořád neni vidět konec tunelu, zato na tričkách se to už projevuje a pomalu z nich vyprchávaj smrady všech těch feťáckejch děr a pustejch pokojíků s lahví vodky na stole, která čeká jen na vás.

Otevřete pusu a začněte to lejt dovnitř. Aáááááááááááááá. Krásný příběh máme dnes...

A zatím se terapeutka JANA směje:

-Opakujte si všichni! Budeme mít krásný den! VOLNO.

Psí povel z cvičáků.

VOLNO.

Vrtíme ocasy, protože teď nám hodí kost.

A můžeme jít do umývárny, vymnout si ospalky z očí, zchladit si tvář.  

Volina do mě cestou strčí:

-Sem nevěděla vole, že seš takovej pohybovej talent!

A Petr se dá slyšet, že zlatej puntík je stejně k hovnu, protože maže jeden černej a já ještě žádnej černej nemam a timhle stylem mít NIKDY nebudu.

A smažka s obličejem vybombardovanym krátery od běďarů mi říká, že sem asi zamilovanej do Janičky a že se mi nediví, je to pěknej kousek. Chachacha.

A Volina se směje:

-Vole, mě je taky kousek, zamiluj se do mě!

Postavy se unaveně doploužily pro svoje plastový hrnečky na pokojích a zalejvaly hořkou příchuť dalšího dne vlažnym pseudočajem z várnice na chodbě a pomalu se už shlukovaly před mřížemi, co vedly z prvního patra do přízemí.

Velká, tlustá sestra, bacha MACOCHA JDE(!) se přivalila, zachrastila klíčema, nechala nás všechny projít a pak za náma znovu zachrastila a točila kovovejma klíčema na velkym drátěnym kruhu a my čekali na schodišti a ona zas prošla kolem nás a vůbec se na nás nedívala a dole čekaly další dveře, který bylo třeba odemknout a za náma zas zamknout.

Nikdo nic neříkal, byl rád, že nemusí.

Co taky říkat, když se chrastí klíčema a otevíraj a zavíraj mříže.

V jídelně už se na mě smál Motejl, TAK CO, TY VOLE, JAK TI ŠLA ROZCVIČKA? A Volina mu řekla, že TY VOLE, dostal zlatej puntík. A Motejl jí řek, že muj fotr a strejda sou KULTURISTI, tak to ty krávo maj v rodině, ty svaly! A pak se u mě stavil a prozradil, že o mě říkal Tonymu a ten mě chce poznat, ale kdyby si s tebou chtěl dávat páku, tak řekni ne, že bys na něj neměl, vono ho to vždycky rozhicuje a chce se pak rvát s celym zamrdanym světem. V klidu vole, ten chlápek někdy neví, co je v klidu... no ale po snídani možná přijde na dvorek. A Volina říkala, jo, na dvorečku je to hezký, kytičky vole, je lepší hulit venku, než v tom kamrlíku nahoře.

SEŠ CHLAP NEBO ČURÁK

Dvorek tady říkali nezastřešenýmu atriu, který ze všech stran obepínaly prosklený chodby všech čtyř křídel a to nejspíš proto, že slovo ATRIUM nikdy nezařadili do jazykový výbavy.

Každopádně do atria byl vstup volnej, protože se z něj nedalo nikam utýct. Prostor v něm ovládala mírně zdivočelá flóra, zejména šeříky, který v sobě dusily trsy zplanělých růží.

Ranní slunce se sem ještě nedostalo, ale bylo tu příjemný mikroklima, který sme okamžitě rozehnali palbou zapalovačů a dýmem z cigaret.

Jak mi vysvětlila Volina, kdysi byl tenhle blázinec klášter a po chodbách se drobnými šelestivými kroky přesouvaly jeptišky. Přilehlej kostel v pozdně barokním stylu poskytoval lidu z okolí duchovní útěchu v nelehkym životním údělu. Takže poslání tohoto místa se vlastně moc nezměnilo. Akorát dnes místo kontemplace a modliteb hrály první roli prášky a terapie.

Nějakej divous s úplně bílými vlasy, na nás čuměl z chodby. Ruce měl položený na skleněný stěně, mumlal si cosi a vrtěl hlavou a zakláněl hlavu a zas němě chroptěl k nebesům. Zkrátka jedinečnej exemplář cvoka, klasickej typ, jak z televize.

-Co mu je? - Ptal sem se Motejla.

-V klidu, toho si nevšímej, je to blázen. Myslí si, že nás ty kytky chtěj sežrat. Hehe. Takhle tam stojí pokaždý, když někdo de dovnitř a hlídkuje.

-Asi to bude čtenář scifi, kterýmu hráblo, když si přečet Den Trifidů.

-Den čeho?

-Taková knížka...

-Knížky sou na hovno. Dej mi cigáro.

A tak sme tam seděli a nad námi byl volnej čtverec nebe, kterej občas rozčísla kondenzační stopa letadla vysoko nahoře a díval sem se nahoru a myslel na podstatu svobody, na lidi, který si nahoře někam svobodně letí, ale nemůže to přece bejt tak docela svobodný, protože to letadlo řídí někdo jinej, kdo letí podle předpisů a norem a dopředu se ví, kam se letí a tak je to vlastně stejná forma nesvobody jako tady, sem stejně svobodnej nebo nesvobodnej tady jako bych byl nahoře, snad s tim rozdílem, že já vlastně nevim, kam letim, zatímco ty lidi nahoře bezpečně vědí, že zhruba za tolik a tolik minut přistanou dejme tomu v Turkmenistánu a pokud nedošlo k převratu, bude tam přistavenej autobus do hotelu a na hotelu, když máš dolary, bude všechno úplně v klidu, pohodě a večer v hotelovym baru bude vystupovat místní folkorně jazzová kapela, která zahraje hostům světově proslulý fláky v neotřelém lidovém kavkazském kabátku. No aspoň jim tam nebude hrát NONSTOP, řekl sem si a trochu se zasmál a Motejla to potěšilo, protože zase vykládal nějakou historku, tentokrát z krimu, ve který hrála hlavní roli záměna jednoho nedůležitýho vězně za kápa a tak si chvíli ten vězeň užíval všech výhod a když se na to přišlo, tak ho strašně zmlátili, protože kurva i mukl má mít svý zásady a nevydávat se za něco, co není, to je snad jasný. Trochu mi to připomnělo Gogolova Revizora, ale držel sem hubu, protože už sem znal Motejlovo vztah k literární tvorbě a nepochybně měl podobnej vztah i k tvorbě dramatický. Každopádně mě to utvrdilo v tom, že všechny věci na světě, který byly napsaný a který se hrajou už sto a víc let po divadlech, se někdy opravdu staly a stávají se pořád a do konce světa se budou opakovat, jen v milionech různejch variací. Ale to všechno sem si taky nechal pro sebe, protože existovala reálná možnost, že kdybych s tim vylez na světlo boží, tady mezi těmi blázny a feťáky a alkoholiky, okamžitě by mě exkomunikovali a zařadili do kategorie zarostlýho paka, který buší na skleněnou přepážku... nebo možná ne, možná bych byl jenom za zkurvenýho inteligenta.

A to je taky na hovno.

Někdy je inteligentnější vypadat blbej.

Když sme vykouřili dvě, tři cigarety /takže mínus mejch deset/, dostavil se TONY.

Jak už sem předestřel, bylo to dvoumetrový hovado s pohledem jako vyleštěnej zinkovej plech. Ksicht měl napnutej jako blána na bubnu a oči jak na tý bláně namalovaný. Největší tajemství hlubin temnoty je to, že všechno je na povrchu.

Motejl na něj mával, TONY v klidu, tohle je ten mladej, co sem ti vo něm říkal. Tony se blížil a Volina mě chtěla odtáhnout pryč, že jde nahoru, ať jdu taky, že Tony je magor vole, ale já sem byl zvědavej, nebo snad zmraženej, nebo obojí, tak se zůstal sedět a čekal, co se z toho vyvine, ale nic moc se z toho nevyvinulo, protože Tony se zastavil před náma, přejel nás stejnym nezájmem jako snídani a Motejl se vymrštil POĎ SI SEDNOUT TONY a Tony si sednul na uprázdněný místo a uvelebil se a vyhmát cigára ze svý teplákovky se třemi pruhy a Motejl mu hbitě zapálil a Volina s ostatníma zmizeli a zůstali sme tam v týhle trojce, ale Tony prostě jenom kouřil a já civěl na Motejla, kterej civěl na Tonyho a Tony civěl někam do kytek a tak sem se taky zvednul, že už musim jít nahoru, že na mě z prvního patra máchá Volina a Tony řek.

-Ser na tu píču, seš chlap nebo čurák?

A pomalu ke mně otočil svůj zinkovej pohled a ušklíbnul se a zas se zadíval do prostoru někam mimo všechno a kdybych v sobě neměl všechny ty smažený vajíčka a okoralý chleby a nebyl tak trochu našrot z toho života a věcí, co se tady děly, určitě by se mi stáhla prdel. Byl sem ale dostatečně vyfutrovanej vlastnim utrpenim a tak mě nějakej další magor nemohl rozházet a vyjádřil sem se, že du teda nahoru, ale pro jistotu dodal, že stejně bude ňáká terapie a vo to nesmim přijít a vytáhnul dvě cigára a podával je Motejlovi, ať si zahulí beze mě a vstal sem a odcházel pryč a Tony temně pronesl.

-No jo, čurák vždycky míří za píčou, to je přírodní zákon.

A Motejl mu to kvitoval, KURVA TONY, co z tebe vypadne, to sou klenoty.