Půjdu s tebou, když mi dokážeš říct, jak se jmenuju.
Řekla a vypadala, že to myslí vážně.
Jenže já si nevzpomněl.
Vzala kabelku a s mírně pobaveným úsměvem odešla.
Barman na mě mrknul.
To se stává.
Jo, mně se to stává pořád.
Protože mezi prvním oslovením a touhle otázkou je tolik, tolik řečí.
Musíš říct tolik tolik vtipů.
Musíš si vzpomenout na tolik, tolik bonmotů, který jsi někde, někde četl.
Na všechny zajímavý knihy, který jsi někdy, někdy četl.
Uvést minimálně tři fascinující filmy, který jsi viděl, viděl, viděl.
A pochopil.
Musíš vymyslet minimálně tři až čtyři nebanální komplimenty.
Utrousit cosi o jiskřivých očích, ve kterých se rodí úsvit světa. Protože svět je každou vteřinu nový a nový a nový.
Takže každá vteřina je úsvit.
Musíš se zamilovat.
V určitou vteřinu, tu správnou vteřinu.
Koupit panáky.
V tu správnou chvíli.
Vypít pivo, objednat další, důstojně odejít na záchod, zaplašit jiné, dotírající samce.
Takových úkolů.
Takových alkoholů.
Takové práce.
A pak se tě zeptá, jak se jmenuje.
Není to snad jedno, jak se jmenujeme?
Copak jsme indiáni?
Můžu být třeba Jakub nebo Tomáš anebo Petr.
Jidáš.
Vidíš snad přece mé oči.
A ty nelžou.
Vidíš snad přece moje ruce.
Jsou klidně složený v klíně.
Není snadné být mužem.
I když si všichni myslí, že ano.
Je to tak snadné.
Chodící penis s obnaženou hlavičkou.
Tak určitě.
Kdyby to bylo tak jednoduchý.
Tak teď nepláču do vodky.
A neobjednám si další.
A neředím úsvit světa alkoholem.
Nekokrhám na cestě domů.
Nemluvím se stíny.
Jmenovala se Miriam.
Nebo Aneta.
Anebo Antonie.
