Tisíc hlavní úsvitu

Všechny naše minulé já

jimiž jsme byli

abychom se poučili

indiáni utopení v pískovišti

skok z mostu do ledové řeky

blití pod nohy nad ránem v klubu

facka od fotra

a přivinutí k jeho hrudi

Sandokan a Tracyho tygr pronásledovaní policajty

bílej sníh zahlazující stopy v horách

zatímco vítr rve sůl z tváře

zima proměňující tělo v třesoucí se maso

osamělost Pátka pokoušejícího se porozumět Robinsonovi

noc v zamřížovaném blázinci

křik umírající báby a cinkot jejích bačkor

ticho to ticho potom

co vyletí k nebi jako nic

havran usedající na parapet

s pohledem tak vědoucím

že by dokázal otočit vesmír

jen kdyby chtěl

jen kdyby chtěl

stovky nocí s vyděšeným zíráním do věčnosti

stovky kokrhajících rán s kakaem a bušením v hlavě

ostrej pohled s ostrým Ne

ve tvářích lidí

na kterých záleželo

A pak se sám na sebe usmát

Ale ano

kašlu na všechny Ne

já jsem indián a písek a ostrej vítr

jsem maso, tělo a krev

jsem havran

v mixeru duše

vypiju to s radostí každý ráno

a nevzdám se ani kdyby na mě mířilo tisíc hlavní úsvitu

vidím totiž před sebou pořád toho malýho kluka

jak se směje

když posílá vor z klacíků

po Amazonce

a žehná mu potok

a žehná mu počínající déšť

nastavuje dlaně obloze a říká si

nepůjdu domů

protože všude jsem doma

tam kde jsou Lípy a Duby a Platany a Řeky a Potoky

celá zem je moje

Břízy jsou moje, tráva je moje

když padnu čelem do rozmoklé země

ucítím tu pupeční šňůru

a můj je déšť, který na mě padá

a já jsem hlemýžď vyrostlý z hlíny jak golem

stejně tak jako jsem zmoklá krysa dýchavičně dodělávající v pasti

železo chce k železu a mezitím je můj krk

směju se

škubám nohama

ale směju se

protože mám miliony nohou a milion duší

a když vyhasnou špendlíky mých očí

v lese vyrostou další

v porodnicích se rozkřičí další hlas

a bude svírat pěsti

já to tak snadno nevzdám

a budu se vracet

po tisíce životů

a nikdy se nevzdám

ani kdyby na mě mířilo tisíc hlavní úsvitu

Věnováno Antonii a Waltu Whitmanovi