jenom jsme se snažili vysvětlit že žijeme

nejlepší to je,
když ti je osmnáct
a skončíš v noci
v nějaký zapadlý nádražní budce
cestou z vesnický zábavy
s jedním kamarádem
a dvěma holkama v lehkym svetru
všichni chtěj prozkoumat všechno
a cigára ještě nedošly
a jeden /až dva z vás/ duchapřítomně koupil lahev vína na cestu
a pivo do PETky
a přestože je ještě noc
sem tam do ní pípne ptačí zpěv
a pohnou se na východě masivy Himalájí
pod náporem slunečního větru
kterej za chvíli smete všechny vaše noční rozmluvy o nadějích do budoucna
do minulosti
jako mokrej hadr drobky
ale pořád je to nejlepší
i když víš, že ten hadr jede jako tsunami
protože je ti 18 a tvoje plíce polykají stejně nadšeně čerstvej vzduch
nebo výfuky aut
nebo marihuanu
anebo denní porci hnusu nad maloměšťáckými manýry
ano těmi manýry
všech těch poctivých dochazečů do práce
ano
všech těch poctivě vepřových vyplňovačů dotazníků času
ano
a
nejlepší to je i po dvaceti letech
kdy na to vzpomínáš
a říkáš si,
ach bože jaký jsem to byl blázen
s postřehnutelným obdivem k bezstarostnosti
a postřehnutelným smutkem nad vítězstvím
starostí
rozumu
práce
zaměstnání
kolektivu
výkonu
tabulek
výplatních pásek
složenek
televize
demence
hlouposti
vlastní hlouposti
limitů
kreditních karet
pojišťoven
hobby magazínů
upomínek z knihovny
nenaplněných snů
a tak
ještě že máme vzpomínky,
který nám říkaj,
kdy je to nejlepší
a nejlepší to je,
když s kamarádem a s těma holkama
jdeme dva kilometry do nějaký vesnice
do nějaký chaloupky
po jejich babičce
a tam nad ránem balíte cigarety
a pijete čaj
pijete čaj, pijete čaj
a zatahujete záclony
aby den zůstal venku
a abyste neviděli na utahaný já
toho druhýho
utahaný já
který stejně přijde
nad ránem v zrcadle
poflusanym zubní pastou
a pod ním zubní kartáčky roztřepený jako koruny borovic
po vichřicích
všedních dnů
který se dějou jenom tak
jenom bokem
aby mohly přilítnout dny
sváteční
dejme tomu že dny
ale spíš noci
noci jako tahle
kdy holka říká
nevěděla sem,
že si tak citlivej
a hladí
hladí tvář
která by v příštim životě
mohla bejt její
ale teď byla moje
smrtka to podepíše
na zrcadlo
rtěnkou
JENOM JSME SE SNAŽILI VŠEM VYSVĚTLIT
ŽE ŽIJEME
JEŠTĚ POŘÁD
ŽIJU
...

pervitin si na ptáka nesypejte

bylo to tak pět dní

potom

co sem se vrátil z blázince

kde sem

/mimo jiný

mimo vole jiný/

obhospodařil klín

jedný holky

co se chtěla zbavit pervitinu

říkala

že za mnou přijede

toho sem se vždycky bál

že budou chtít přijet

a vidět jak bydlim

a budou se ptát

co znamená tenhle nápis?

cituje Ciorana načmáranýho na zdi

„z utrpení se člověk vyléčí jedině když ho plně zakusí.“

myslíš, že to tak je?

říkam,

že nevim

ještě sem nezakusil

takže pořád trpíš?

ptá se

votravuje

a ty ne?

ptám se.

ani ne, když sem s tebou.

ani ne.

hubený nohy hladký

se mi položí na stehna

všechno to hoří

hele já už pervitin skoro neberu

ale možná bysme si spolu

mohli

trochu

dát

jo

jo

proč ne

a já

sem pro

už nejsme v blázinci a

sme svobodný

svobodný

lidský bytosti

a šli sme

po mrdu

ven mezi lidi

co mě dlouho neviděli

míhaly se otázky, kdes vole kurva píčo pořád byl?

v blázinci

kurva vole píčo

bylo to tam zajímavý

chvílema sranda

chvílema k zešílení

no prostě úplně stejně jako tady v tom baru

nebo v práci nebo

doma nebo

na fotbale nebo

v televizi

všechny ty slova

jenom klouzaly po povrchu

zhuleně se usmívali

a nikdo vlastně nechtěl slyšet

jak sem počítal kapky deště

a koukal na okoralý nohy ještě větších bláznů

po kterejch lezla plíseň vzhůru

až do mozku

a zachvacovala všechny jejich slova

až zbyly jenom vzdechy a

nádechy

a

výdechy

…

a

naklonil se ke mně Vojta

dodavatel hašiše pro tři kluby

hele ta tvoje kámoška ta je dobrá

je to tvoje holka?

a já říkam

ne ne ne

můžeš s ní spát jestli chceš

jestli chce!

a za chvíli se Vojta vrátí a z krku se mu

odloupne zlatej řetízek

a říká

ty vole

ona chce spát jenom s tebou

miluje tě!

si šťastnej chlap

plác plác po rameni

...

chtěla spát jenom se mnou

a já zas

s někym jinym

všichni pořád chtěj něco

jinýho

než někdo jinej

a proto svět nikdy neskončí

...

hele, řek sem tý holce

takhle v noci

když sme se vraceli z baru

kde jí chtěl píchat Vojta a tucet dalších pitomců

zatimco hučel jez

a vedle nás řeka tekla

pořád do modrýho, šedýho, černýho, baltskýho moře

promiň

to tys mi v blázinci vlezla do sprchy

a chtěl zapíchnout po kořen

strom

do země

a pořád si za mnou chodila s cigaretama

anebo broskví od snídaně

abych se já měl líp

ale já nevim

jestli se chci mít líp

...

a vona brečela a

brečela

že sem moc záhadnej

a co to má znamenat

a do toho hučel jez a

hvězdy se mihotaly jako

kdyby to byla diskotéka

ale

znamenalo to jenom další utrpení

který je třeba zakusit

ucejtil sem takový píchnutí v srdci

jako cejtil ten slavík

co obarvil studentovi růži

a já nevěděl jestli to znamená

že sem špatnej člověk

když jí nemiluju

za to

že mě občas baví

přinesená broskev

a hladký nohy

přichycený kolem slabin

a žádná vole

žádná láska

jen

uznalý pohledy kamarádů

hele vole ta je dobrá

žádná Marylin Monroe

ale dobrá

kurva dobrá

...

spala na matraci

tiše vedle mě

a druhej den vypadla z mýho života

dal jsem jí kilo na cestu

snad dobře dojela

můžeme tomu věřit

můžeme

i když nikdy nikdo

dobře nedojede

a všechny ksichty se bez dechu

na konci

zaboří do hlíny

no a co

další generace slavíků

přijdou

a budou milovat

a buzerovat

a poslouchat

a vraždit

muže

příběhy jako tyhle

prožijete

za tři sta let

za tisíc

mám jedinou radu

pervitin si na ptáka nesypejte

není to koks

čau

...

Balada o Lanďákovi

Říkal mi kámoš

v ten den, kdy umřel Lanďák

seděli sme na zahrádce na jednom pěším vejletu

zatímco nám pod nohama leželi unavení psi

a debatovali sme o plánech lidstva

říkal mi

že ho potkal

říkal mi příběh

bylo mi dvacet a v ledničce sem měl tři papriky

a na lince stála čtvrtka chleba

rozbil sem prasátko z maturáku

bylo tam šedesát tři korun

vzal sem to a šel na stopa

pojedu na Sněžku

nikdy sem tam nebyl

dvacet korun sem dal v Praze za hambáč a hranolky

v Peci sem potkal dva lidi

se kterejma sem to vyšlápnul v noci nahoru

a pak zas dolu

a spali sme na stráni nad Pecí

a pak bylo ráno a já jim zmizel

a chytil stopa do Prahy a utratil zbytek peněz za hambáč a hranolky

a za Prahou sem stopnul Pavla Landovskýho

kroutil volantem a popíjel pivo

a zajímal se o můj životní příběh

chceš si něco vydělat?

pojeď se mnou

jel sem

měl chalupu někde v Brdech

snášel sem mu z půdy starý haraburdí a házel to na hromadu

vybraný kusy sem mazal svinstvem proti plísni

Lanďák kolem chodil v koženejch slipech

a kropil jedno pivo za druhym

házel mi vychlazený lahváče

a já je jednou rukou chytal a to se mu líbilo

že mam postřeh

a bylo horko a debatovali sme o společnosti a o tom

jak kurvy vždycky zvítězí

svoboda nebo nesvoboda

kurvám je to jedno

přizpůsobí se

já vykropil piv pět a Landák deset

trvalo to tři až pět hodin

makal sem a pil to pivo a Lanďák obdivoval

jak mi to de

a nabízel mi job u divadla

všude je třeba lidí, který umí makat a nejsou idioti a to ty rozhodně nejsi

pak mi dal 200 korun a odvezl na dálnici a jeho řízení těch deset a víc piv rozhodně nepřekáželo

dal mi na sebe telefon a určitě se ozvi

takový lidi mam rád

co umí makat a pijou pivo

a pak s tim svým terénním vozem zas odjel a já chytil stop na jeden festival

a tam sem se krásně dokropil a pak

přijela moje holka z dovolený a řekla mi, že je těhotná

a já nastoupil k jejími fotrovi do práce

abych nás všechny uživil

a Lanďákovi sem už nikdy nezavolal

tak tohle mi říkal muj kámoš

v ten den

kdy Lanďák umřel

a seděli sme na zahrádce na jednom pěším vejletu

zatímco nám pod nohama leželi unavení psi

a debatovali sme o plánech lidstva

jo

jednou se ti v životě narýsuje v životě taková jako cesta

a pak přijde GOD a celý to přerýsuje

jedna vteřina stačí

objednali sme si ještě jedno pivo

a pokoušeli se s tím smířit

kus od nás byla silnice první třídy

a všechny auta vypadaly

že ví kam jedou

a v žádnym z nich

neseděl muž v kožených slipech

zato všichni s kravatou

...

cestou do smrthausu

do starobince sem se dostal takhle

jeden večer sem seděl v rockovym klubu, chlastal, pálil brka

a hovořil o lidský jedinečnosti a předurčenosti k vyšším cílům

a druhej den sem měl v kaslíku předvolání na vojenskou správu

...

vojenská správa

sídlila v budově komisního střihu

kolem oken ve zvýšeném přízemí hřadovaly mříže

který se neomylně uhnízdí vždy tam

kde je nutný, aby si přichozí dostatečně rychle uvědomil

pravou podstatu reality

svý bezvýznamný postavení v ní

na vrátnici byl jak rak poustevník usazenej dědek

a dovnitř vpouštěl lidi jen na občanku

a po předložení předvolání

řek mi přísně

že na občance sem ostříhanej

a v reálu ne

ale že se nemam bát,

že už si mě na tý vojně ostříhaj

a krátce se zasmál

než jeho smích zmizel v kašli

kterej ho určitě dlouho žít nenechá

v místnosti zešedlý jak padesát let starej beton

seděly hemeroidový ksichty připravený mi sdělit krutou pravdu

že musim na vojnu

naučit se zvednout samopal

a vypálit z něj dávku do lidských siluet

zasmál sem se

a vysypal na papír

filozofickou litanii proti armádě

tak zběsilou, že se všechny mechanický psací stroje zastavily

a bylo mi řečeno, že pokud všechny ty řeči

o anarchismu myslim vážně

armáda se beze mne bude muset obejít

tleskl sem jednou rukou a cejtil se jako svobodná bytost

s níž žádnej frajtr nikdy a nikde

vymrdávat nebude

pak sem za sebou tiše zavřel dveře

a stroje zase rozjely svý marše

šel sem se ožrat mezi pankáče

do IV cenový

a zpíval s nimi

a se starym kazeťákem umístěnym na hrací bedně

NASRAT NASRAT, VÁLČIT NEBUDU

NASRAT NASRAT, NASRAT NA GUMU

většina z nich ovšem na vojně byla a jeden z nich

říkalo se mu GLUM

si postesknul, že se mu občas zasteskne po těch kamarádskejch vztazích

a mně se chtělo blejt

z toho, že ani ti pankáči už dneska nepostupujou systematicky

protisystémově

a můj kamarád Luděk mi ukázal jizvy na předkloktích z časů

kdy vysmeknout se vojně znamenalo skočit pod rozjetej vlak

naloženej šedivym nákladem osmdesátejch let

TY SE MÁŠ, TY SE MÁŠ, ŽE NEMUSÍŠ ŠÍLET

a můžeš na tu zkurvenou civilní službu

to sou dneska privilegia

a tak sem jednoho dne stál před starobincem

a z okna v přízemí na mě civěl jeden dědek

a ptal se, jestli nemám cigáro

a co tu chci

když sem mu řek, že sem tady místo vojny

krátce se zasmál

a zavolal kamsi za sebe

sestři je tu zas ňákej dezertér

Sestry byly rády

že sem mladej, zdravej, hodnotnej kus samce

kterej jim pomůže převalit na bok ty odepsaný kusy

podat čistý plíny a vymáchat srance

Sestry byly rády

a moje oči se musely dívat

a viděly konce těch nedohlednejch začátků

a do smrti si budou pamatovat

ten zděšenej výraz báby

která mě promodralou rukou zachytila v lokti

jak říká:

Kůň je jednou hříbětem a člověk dvakrát dítětem

a ty slzy nebyly vůbec literární

a žádná báseň se o tom nedá vůbec napsat

protože básníci hledí do červánků

a hovna se jim vymykají z osnov

přestože nejedna básnická sbírka se jimi vyplnit dá

úplně bez problémů

.