do
starobince sem se dostal takhle
jeden
večer sem seděl v rockovym klubu, chlastal, pálil brka
a
hovořil o lidský jedinečnosti a předurčenosti k vyšším cílům
a
druhej den sem měl v kaslíku předvolání na vojenskou správu
...
vojenská
správa
sídlila
v budově komisního střihu
kolem
oken ve zvýšeném přízemí hřadovaly mříže
který
se neomylně uhnízdí vždy tam
kde
je nutný, aby si přichozí dostatečně rychle uvědomil
pravou
podstatu reality
svý
bezvýznamný postavení v ní
na
vrátnici byl jak rak poustevník usazenej dědek
a
dovnitř vpouštěl lidi jen na občanku
a
po předložení předvolání
řek
mi přísně
že
na občance sem ostříhanej
a
v reálu ne
ale
že se nemam bát,
že
už si mě na tý vojně ostříhaj
a
krátce se zasmál
než
jeho smích zmizel v kašli
kterej
ho určitě dlouho žít nenechá
v
místnosti zešedlý jak padesát let starej beton
seděly
hemeroidový ksichty připravený mi sdělit krutou pravdu
že
musim na vojnu
naučit
se zvednout samopal
a
vypálit z něj dávku do lidských siluet
zasmál
sem se
a
vysypal na papír
filozofickou
litanii proti armádě
tak
zběsilou, že se všechny mechanický psací stroje zastavily
a
bylo mi řečeno, že pokud všechny ty řeči
o
anarchismu myslim vážně
armáda
se beze mne bude muset obejít
tleskl
sem jednou rukou a cejtil se jako svobodná bytost
s
níž žádnej frajtr nikdy a nikde
vymrdávat
nebude
pak
sem za sebou tiše zavřel dveře
a
stroje zase rozjely svý marše
šel
sem se ožrat mezi pankáče
do
IV cenový
a
zpíval s nimi
a
se starym kazeťákem umístěnym na hrací bedně
NASRAT
NASRAT, VÁLČIT NEBUDU
NASRAT
NASRAT, NASRAT NA GUMU
většina
z nich ovšem na vojně byla a jeden z nich
říkalo
se mu GLUM
si
postesknul, že se mu občas zasteskne po těch kamarádskejch
vztazích
a
mně se chtělo blejt
z
toho, že ani ti pankáči už dneska nepostupujou systematicky
protisystémově
a
můj kamarád Luděk mi ukázal jizvy na předkloktích z časů
kdy
vysmeknout se vojně znamenalo skočit pod rozjetej vlak
naloženej
šedivym nákladem osmdesátejch let
TY
SE MÁŠ, TY SE MÁŠ, ŽE NEMUSÍŠ ŠÍLET
a
můžeš na tu zkurvenou civilní službu
to
sou dneska privilegia
a
tak sem jednoho dne stál před starobincem
a
z okna v přízemí na mě civěl jeden dědek
a
ptal se, jestli nemám cigáro
a
co tu chci
když
sem mu řek, že sem tady místo vojny
krátce
se zasmál
a
zavolal kamsi za sebe
sestři
je tu zas ňákej dezertér
Sestry
byly rády
že
sem mladej, zdravej, hodnotnej kus samce
kterej
jim pomůže převalit na bok ty odepsaný kusy
podat
čistý plíny a vymáchat srance
Sestry
byly rády
a
moje oči se musely dívat
a
viděly konce těch nedohlednejch začátků
a
do smrti si budou pamatovat
ten
zděšenej výraz báby
která
mě promodralou rukou zachytila v lokti
jak
říká:
Kůň
je jednou hříbětem a člověk dvakrát dítětem
a
ty slzy nebyly vůbec literární
a
žádná báseň se o tom nedá vůbec napsat
protože
básníci hledí do červánků
a
hovna se jim vymykají z osnov
přestože
nejedna básnická sbírka se jimi vyplnit dá
úplně
bez problémů
.