čtvrtek 4. června 2015

cestou do smrthausu


do starobince sem se dostal takhle
jeden večer sem seděl v rockovym klubu, chlastal, pálil brka
a hovořil o lidský jedinečnosti a předurčenosti k vyšším cílům
a druhej den sem měl v kaslíku předvolání na vojenskou správu
...
vojenská správa
sídlila v budově komisního střihu
kolem oken ve zvýšeném přízemí hřadovaly mříže
který se neomylně uhnízdí vždy tam
kde je nutný, aby si přichozí dostatečně rychle uvědomil
pravou podstatu reality
svý bezvýznamný postavení v ní
na vrátnici byl jak rak poustevník usazenej dědek
a dovnitř vpouštěl lidi jen na občanku
a po předložení předvolání
řek mi přísně
že na občance sem ostříhanej
a v reálu ne
ale že se nemam bát,
že už si mě na tý vojně ostříhaj
a krátce se zasmál
než jeho smích zmizel v kašli
kterej ho určitě dlouho žít nenechá

v místnosti zešedlý jak padesát let starej beton
seděly hemeroidový ksichty připravený mi sdělit krutou pravdu
že musim na vojnu
naučit se zvednout samopal
a vypálit z něj dávku do lidských siluet
zasmál sem se
a vysypal na papír
filozofickou litanii proti armádě
tak zběsilou, že se všechny mechanický psací stroje zastavily
a bylo mi řečeno, že pokud všechny ty řeči
o anarchismu myslim vážně
armáda se beze mne bude muset obejít

tleskl sem jednou rukou a cejtil se jako svobodná bytost
s níž žádnej frajtr nikdy a nikde
vymrdávat nebude
pak sem za sebou tiše zavřel dveře
a stroje zase rozjely svý marše

šel sem se ožrat mezi pankáče
do IV cenový
a zpíval s nimi
a se starym kazeťákem umístěnym na hrací bedně
NASRAT NASRAT, VÁLČIT NEBUDU
NASRAT NASRAT, NASRAT NA GUMU
většina z nich ovšem na vojně byla a jeden z nich
říkalo se mu GLUM
si postesknul, že se mu občas zasteskne po těch kamarádskejch vztazích
a mně se chtělo blejt
z toho, že ani ti pankáči už dneska nepostupujou systematicky
protisystémově

a můj kamarád Luděk mi ukázal jizvy na předkloktích z časů
kdy vysmeknout se vojně znamenalo skočit pod rozjetej vlak
naloženej šedivym nákladem osmdesátejch let
TY SE MÁŠ, TY SE MÁŠ, ŽE NEMUSÍŠ ŠÍLET
a můžeš na tu zkurvenou civilní službu
to sou dneska privilegia

a tak sem jednoho dne stál před starobincem
a z okna v přízemí na mě civěl jeden dědek
a ptal se, jestli nemám cigáro
a co tu chci
když sem mu řek, že sem tady místo vojny
krátce se zasmál
a zavolal kamsi za sebe
sestři je tu zas ňákej dezertér

Sestry byly rády
že sem mladej, zdravej, hodnotnej kus samce
kterej jim pomůže převalit na bok ty odepsaný kusy
podat čistý plíny a vymáchat srance

Sestry byly rády
a moje oči se musely dívat
a viděly konce těch nedohlednejch začátků
a do smrti si budou pamatovat
ten zděšenej výraz báby
která mě promodralou rukou zachytila v lokti
jak říká:
Kůň je jednou hříbětem a člověk dvakrát dítětem

a ty slzy nebyly vůbec literární
a žádná báseň se o tom nedá vůbec napsat
protože básníci hledí do červánků
a hovna se jim vymykají z osnov
přestože nejedna básnická sbírka se jimi vyplnit dá
úplně bez problémů
.