Všechny naše minulé já
jimiž jsme byli
abychom se poučili
indiáni
utopení v pískovišti
skok
z mostu do ledové řeky
blití
pod nohy nad ránem v klubu
facka
od fotra
a
přivinutí k jeho hrudi
Sandokan
a Tracyho tygr pronásledovaní policajty
bílej
sníh zahlazující stopy v horách
zatímco
vítr rve sůl z tváře
zima
proměňující tělo v třesoucí se maso
osamělost
Pátka pokoušejícího se porozumět Robinsonovi
noc
v zamřížovaném blázinci
křik
umírající báby a cinkot jejích bačkor
ticho
to ticho potom
co vyletí k nebi jako nic
havran
usedající na parapet
s
pohledem tak vědoucím
že
by dokázal otočit vesmír
jen
kdyby chtěl
jen
kdyby chtěl
stovky
nocí s vyděšeným zíráním do věčnosti
stovky
kokrhajících rán s kakaem a bušením v hlavě
ostrej
pohled s ostrým Ne
ve tvářích lidí
na kterých záleželo
A
pak se sám na sebe usmát
Ale ano
kašlu
na všechny Ne
já
jsem indián a písek a ostrej vítr
jsem
maso, tělo a krev
jsem havran
v
mixeru duše
vypiju
to s radostí každý ráno
a
nevzdám se ani kdyby na mě mířilo tisíc hlavní úsvitu
vidím
totiž před sebou pořád toho malýho kluka
jak
se směje
když
posílá vor z klacíků
po
Amazonce
a
žehná mu potok
a
žehná mu počínající déšť
nastavuje
dlaně obloze a říká si
nepůjdu
domů
protože
všude jsem doma
tam
kde jsou Lípy a Duby a Platany a Řeky a Potoky
celá
zem je moje
Břízy
jsou moje, tráva je moje
když
padnu čelem do rozmoklé země
ucítím
tu pupeční šňůru
a
můj je déšť, který na mě padá
a
já jsem hlemýžď vyrostlý z hlíny jak golem
stejně
tak jako jsem zmoklá krysa dýchavičně dodělávající v pasti
železo
chce k železu a mezitím je můj krk
směju
se
škubám
nohama
ale
směju se
protože
mám miliony nohou a milion duší
a
když vyhasnou špendlíky mých očí
v
lese vyrostou další
v
porodnicích se rozkřičí další hlas
a
bude svírat pěsti
já
to tak snadno nevzdám
a
budu se vracet
po
tisíce životů
a
nikdy se nevzdám
ani
kdyby na mě mířilo tisíc hlavní úsvitu
Věnováno
Antonii a Waltu Whitmanovi
