Jednou
uprostřed noci
vstal
Luděk od stolu a řek
CHLASTÁNÍ
je pro pitomce
koupili
sme dva lahváče na cestu
a
vyrazili sme
pryč
z baru
mířili
sme nocí
ve
který nikoho nepotkáš
všichni
už spí a těší se do fabriky
nebo
na kancelářský sponky
mířili
sme k městský teplárně
přehoupli
se přes plot
rozbili
přitom jeden polovypitej lahváč
roztřísknul
se na betonu a zašuměl
jako
kyselina
a
měli sme strach z hlídacích vlčáků
který
tu můžou pobíhat jako v koncentráku
a vykousnout nám střeva až z prdele
jo, to klidně můžou
sou to vlci
a
plížili se podél hangárů s uhlím a
vypadali
jak zloději
ale
nechtěli sme nic ukrást
chtěli
sme jenom svůj Mt.Everest
chtěli
sme 164 metrů vysokej komín
…
cestou
mi Luděk vyprávěl
TY
VOLE už sem tam byl třikrát
nic
lepšího v tomhle městě nemůžeš zažít
ani
bordel na Volyňský se tomu nevyrovná
ani
šampaňský z rudý polobotky
ani
skok z mostu
když
je zrovna suchý období
a
nevíš jestli nedopadneš na potopenej parník
skrytej
pod hladinou
…
došli
sme k úpatí komínu a bylo to obrovský
jak
kanon schopnej ničit mlhoviny
zapalovat
hvězdný koráby
ostřelovat
nepřátelskej vesmír
...
nejspodnější
příčka žebříku byla tak vysoko
že
člověk musel poskočit jako na cikánský svatbě
vysoko,
radostně s bundou v dlaních
protože
byla omotaná ostnatym drátem
a
pak trochu gymnastiky a lezlo se nahoru
dlouhý
minuty, hodiny, eony
pořád
nahoru
město
nám padalo ke kolenům
a
líbalo nám nárty
v
komínu hučelo jak v atomový bombě
co
padá na Nagasaki
…
HLAVNĚ
SE NEDÍVEJ DOLŮ
řve
na mě shora Luděk a směje se
a
já se taky směju
a
vyměňujeme ruce a nohy a suneme se pořád dál
až
na poslední plošinu
těsně
pod vyústěním komínu
kterej
chrlí do vzduchu popel a síru a CO2
a
sme úplně nejvýš a zapalujeme si cigára
ale
nejde to, protože je strašnej vítr
a
klepou se nám ruce
a
žijeme a nespíme a máme pocit
že
tohle naše životy musí nadobro změnit
střechy
sou hluboko pod nám
nad
náma lítaj jenom letadla a sputniky
a
mrtví gagarinové
a
pak
lezeme
dolů
přitisklí
k žebříku tak
že
se nám pinďoury třou o orezlý tyče
až
nám z toho stojí
a
ruce cpeme mezi príčle ze všech možných úhlů
protože
ruce ze všeho nejvíc připomínají
ruce
batolat
panáka
ani cigáro už neudrží
nedívám
se dolů
i
když se svět zase přibližuje
nedívám
se ani nahoru
dívám
se před sebe
do
šedočerný betonový hmoty
a
říkám si že na tohle bych možná mohl myslet
až
budu jednoho dne umírat
a
bude se přibližovat konec
jako
kladivo a rozplácne můj ksicht
jako
když se dává punc
a
tam
vysoko
sem zadoufal
že
mě smrt zastihne s širokym úsměvem
kterej
už bude nafurt
...
Žádné komentáře:
Okomentovat