jednou
sem v nemocnici vezl
tichou
nocí
/během
který praskaly větve stromů
zimou
mrazem
moje
ruce byly přimražený k vozejku/
mrtvou
dívku
13
let a konec
a
hvězdy se sypaly dolů
a
kropily celou nemocnici jako bombardování
a
já se zastavil na půl cesty mezi
oddělením
pro děti
a
patologií
a
zapálil si cigaretu zapalovačem
kterej
vydal jiskry v poslednim tažení
a
těla stromů byly kropený žlutym světlem lamp
a
mně bylo do breku
i
krásně
protože
uvnitř plechovýho vozejku
byla
ona
13
let
a
já tam stál
21
let
a
žil sem
a
ona ne
ale
říkal sem si
pořád
žijeme
oba
to
přece víme
budeme
žít věčně
bohužel
sem to nemohl nikomu vysvětlit
nikdo
nebyl nablízku
byli
sme tam sami
a
tak sem vykouřil tu cigaretu a dotlačil vozejk na patologii
a
když sem zvonil
na
zřízence
měl
sem slzy v očích
který
sem vytřel cípem
bílýho
mundůrního kabátu
a
zvracel slova o tom
že
vezu mrtvolu
a
pak sme odklopili víko a divili se
s
tim zřízencem
máničkou
kterej
hned vytáhnul rum
a
lokali sme spolu
kurva
to je svět
holky
13 let
by
neměly ještě umírat
to
si radši bože vem
nás
oba
tak
tohle sme si možná mysleli a
možná
spíš, že
díky
bože
ještě
nejdem
ale
proč ona
proč
ne miliony sráčů, co dělaj do politiky a chodí do opery?
Tak
tyhle otázky
se
mnou zůstávaly
i
v blázinci
kam
sem preventivně odjel
když
zatáčky začly bejt moc řízný
a
hrozilo vyklopení duše
a
tam sem vzpomínal na tu 13 let holku
s
vlasama jako suchá kukuřice
a
říkal sem si
tohle
přežiju
mrtví
nám dávaj sílu
tohle
všechno přežít
protože
jestli ne
je
lepší nežít
...
Žádné komentáře:
Okomentovat